Zbrojnoš Vlček byl odsouzen loveckým soudem za přípravu vraždy Jindřicha Prakšického ze Zástřizl, toho času pána na Buchlově. I po mnoha mučeních stále tvrdil, že je nevinen. Když pak měl být už popraven, v zoufalství projevil své poslední přání. Vytrhl na nádvoří malou lípu i s kořeny a korunou ji zas zasadil do země. Řekl pánům, že když se do jara zazelenají kořeny je to důkaz jeho neviny. A skutečně se tak stalo a Vlček byl na jaře propuštěn. Za rok však na následky mučení zemřel. Lípa neviny roste však na Buchlově dodnes. (Bruntálsko)

Stejně jako většina hradů má i Loket své pověsti. Podle jedné z nich je do obřího meteoritu, který se na nádvoří hradu objevil v roce 1422, zakletý zlý loketský purkrabí. Ta další se váže k bronzové sošce Gottsteina, která dominuje loketskému nádvoří. „Jde o vládce skal a lesů v okolí Lokte a Slavkovského lesa,“ vysvětluje Šárka Žižková. „Kdo si sáhne na jeho kyj, bude mít podle pověsti smůlu. Když si ale sáhnete na jeho vousy a dáte pak do hradní pokladničky nějakou drobnou minci, splní se vám přání,“ dodává.

I Chebský hrad je opředen pověstí. Mezi lidmi se říkalo, že na hradě straší duchové zavražděných generálů. Jednoho večera v krčmě pod hradem seděli místní a o strašidlech si vyprávěli. Jen mistr kolář se holedbal, že na strašidla nevěří a že se na hrad vypraví, aby dokázal, že jsou to všechno jen báchorky. Nikdo mu jeho úmysl nerozmluvil. Na hrad se vypravil a sotva došel k bráně, když v tom se otevřela a vyjel kočár doprovázen rytíři. Koním šlehaly plameny z nozder. Za kočárem pak uviděl sám sebe jako zajatce. Když se vrátil domů, převyprávěl svůj hrozný zážitek ostatním a umřel. Pak už nikdo nepochyboval, že na hradě skutečně straší.

Blansko s nejbližším okolím od nepaměti patřívalo olomouckému biskupovi. Není divu, že tento nejvyšší církevní hodnostář na Moravě dbal na to, aby zvláště na jeho vlastních statcích byly věci náboženské příkladně vedeny. Z toho důvodu se také zasloužil o postavení kostela v Blansku jako jednoho z prvních v kraji, a to po dlouhých a složitých sporech s brněnským knížetem Vratislavem, který si na Blansko činil nárok, a proto biskupu Jindřichu Zdíkovi stavbu nového svatostánku zakázal.

Kostelík vyrostl v sousedství biskupského hrádku, jenž za svými zdmi skrýval velké bohatství. Na faru byl dosazen mnich premonstrát a dostal k ní značný majetek. Ve stáji musel vždy stát bílý kůň, na němž měl kněz po celou noc až do rána objíždět a strážit hrádek a vyvolávat na všechny světové strany.

„Hoj ve jménu Otce i Syna, jdi od hradu, smrtelníče dále, zde bdí stráž svatého Martina.“ Kostel byl tedy zasvěcen svatému Martinovi, aby na věky hlídal biskupův hrad i s jeho poklady.

Za krále Václava vtrhly na Moravu divoké hordy pohanských Tatarů a plenili vše, co se jim postavilo do cesty. Hořela města, dědiny, hrady i kostely. Nájezdníci se prohnali úrodnou Hanou a za krátko se objevili před Blanskem s touhou, zmocnit se zde nahromaděných cenností. Věrný premonstrát ani na okamžik nezaváhal a už proti nim vyráží na svém bělouši a zpívá mocným hlasem: „Hoj ve jménu Otce i Syna, jděte, smrtelníci, odtud dále, zde bdí stráž svatého Martina.“ Knězův zpěv však brzo zaniká v hrozném ryku tatarských jezdců, kteří se již přebrodili přes Svitavu, a než se farář naděje, je obklíčen a míří na něj šípy z tisíce luků. V zoufalství obrátí hlavu vzhůru k nebi a zvolá, co mu síly stačí: „Nedej zahynouti, Hospodine, nedej zahynouti věrným svým! Svatý Martine, rytíři páně, plášť jenž rozdělil jsi ubohým, sešli útěchu na naše skráně, nedej zahynouti věrným svým! Nech, ať plášť tvůj na nás níž se kloní, braň nás nebeskými krunýři, přijď na pomoc nám na koni, s božími na pomoc rytíři!“ A tu náhle se zázračně rozšumí celé okolí, a kam se kněz podívá, všude vidí, jak sem cválají v tajemném lesku bílí rytíři. Postavy jsou štíhlé, průsvitné, sinalých tváří, s křížem na plášti a štítu. A již se s vytasenými meči ženou na strašlivé Tatary a za nedlouho jejich vojsko rozpráší. Pohanská krev teče proudem! Premonstrát klesne na kolena a v svatém zanícení děkuje vroucnou modlitbou bohu za záchranu. Když se zvedl a rozhlédl kolem sebe, vidí, že boží bojovníci se ztratili tak záhadně, jak se objevili. Stráž svatého Martina bdí nad klidem Blanska dodnes, a až zase jednou bide ve zdejším kraji zle, opět zasáhne, tak jako kdysi proti hrozivé záplavě pohanských kočovníků.

Pramen: Publikace Zrazený vodník, Leoš Vašek, 1993 (Václav A. Crha, Rytíři boží na Blansku, Berthold Kladivo, Stanislav Opatřil, Ve vichru staletí, Blansko, 1940)

V hustých lesích, kde nyní lázeňské místo Karlsbrunn leží, před dávnými časy zbožný poustevník život svůj trávil v modlitbách, odloučen od ostatního světa hříšného. Pohříživ se jednou v tuhý spánek za noci letní, spatřil svatého Huberta. Svatý táže se, co by si poustevník přál. Poustevník přemýšlel a konečně odpověděl: „Chci nemocným prospívati.“ — Probudiv se ze sna, zbožný poustevník kráčel ku kapličce, aby zde ranní svou modlitbu vykonal. Ale jaký div! U kapličky prýštila se z pramene voda jasná, o níž poustevník dříve nevěděl. Poustevník šel dále do lesa sbírat kořínky, a tam naleznul lovce, kterýž těžce onemocněv, zůstal tu ležeti. Poustevník dal mu píti vody z nového pramene. Lovec brzo vodou se uzdravil. Byl to správce panství bruntálského, kterýž přesvědčiv se, že voda je léčivá, vystavěl zde pro nemocné dům. Zbožný poustevník vystavil tam kapličku, kterou zasvětil svatému Hubertovi. Tím dán počátek nynějšímu lázeňskému místu Karlsbrunn.

Zámek, město i panství bruntálské získali po bělohorské porážce Němečtí rytíři od pánů z Vrbna, kteří vedli odboj proti císaři Ferdinandovi II. a byli za to přísně – i na hrdle – trestáni. Za vlády Německých rytířů se na Bruntálsku (jako všude jinde) rozšířily ty nejohavnější pověry, a jednou z nich zachycuje naše povídání:

Jistý bruntálský měšťan byl převolán na radnici, aby tam svědčil proti druhému měšťanu a složil v té věci přísahu. Když odpřísáhl, že bude vypovídat čistou pravdu, dodal k tomu ještě, ať už nikdy nepřekročí práh svého domu, jestliže mluvil nepravdu. V tu chvíli zhasly obě svíce, co hořely na stole u kříže, a všeci se toho zalekli. Přece však vynesli radní páni nad tím žalovaným rozsudek. Ten křivopřísežník šel domů, a jak přicházel k podsíni svého domu, zakopl o kámen v dlažbě (tehdy bylo ještě dláždění všelijaké), upadl, rozbil si o kámen hlavu a byl mrtvý. Z toho lidé hned poznali,že křivě přísahal, a když na tom místě začalo strašit, už to bylo docela jisté. Tehdy byl nejvyšším pánem nad celým bruntálským statkem velmistr řádu Německých rytířů, a lidé se ho tuze báli. Byl to člověk hrubě ukrutný a každého, kdo ho na slovo neposlechl, přísně trestal a dal ho prodat za otroka, třeba to byl i páterek. Ten velmistr se dozvěděl o tom, že duch křivopřísežného měšťana straší ve městě. Aby všeci viděli, jaký je moudrý, prohlásil, že ducha zažehná. Tu noc byl Bruntál vzhůru a celá obec stála na náměstí. Čekali, co se vude dít. Před půlnocí vyšel ze zámku velmistr, klekl si u domu, kde strašívalo, a začal se modlit. Jak odbilo u sv. Václava dvanáct, ukázalo se žluté světýlko pořád hořelo a svítilo. Ten velmistr to bral tak na opravdu, že se celý zpotil a každou hodinu mu museli podávat čistý šátek, aby si mohl otřít z tváře pot. A tak mu jich podali sedm, protože zaklínání trvalo až do bílého rána. Světýlko pořád uhýbalo a ustupovala, a velmistr po kolenou za ním, až na hřbitov, a tam zaklel toho ducha do hrobu.

Od té doby se křivopřísežníkův duch již nikdy v Bruntále neukázal, a lidé měli od toho dne ještě větší strach před velmistrem, když ho viděli, že dovede i duchy zaklínat.

Na počátku 9. století se stal německým císařem Jindřich. U jeho dvora sloužil mladý hrabě Albrecht z Oldenburka. O něco mladší než on byla i osmnáctiletá císařova dcera Elenka. A protože se jí v kráse a duchaplnosti nemohl v Německu nikdo rovnat, hrabě Albrecht se do ní z celého srdce zamiloval. Vztah to byl oboustranný, oba toužili jen po tom, aby mohli být navždy svoji. Hrabě ovšem věděl, že se nemůže stát důstojným nápadníkem císařské dcery. Proto nejprve potají rozprodal všechny svoje statky, vystoupil z císařových služeb, sedl na koně a rozjel se daleko do ciziny. Tak se dostal až k nám do hlubokých lesů, kde spatřil vrch, odkud byl dobrý výhled. Protože šlo o místo vzdálené i nepřístupné, dal na kopci vybudovat nevelký, ale pevný hrad. Už během stavby sem dal navézt nejrůznější potraviny pro případ dlouhého obléhání nepřítelem. Nakonec nový hrad stál. Bezejmenný v hustém lese. Brzy poté se hrabě vrátil převlečený za potulného pěvce k císařovu sídlu. Samozřejmě jenom proto, aby za jedné temné noci unesl Elenku. Odvezl si ji do Čech, kde nepoznáni žili ve štěstí. To štěstí trvalo plných pět let. Jindřich se dovtípil, co se stalo, a přísahal mladé dvojici krutou pomstu. Zatím ovšem netušil, kde by mohl uprchlíky najít. Jednou se musel odebrat na poradu se svými kurfiřty do Řezna poblíž českých hranic. Zde se zúčastnil lovu v pohraničních hvozdech. Hnal se na koni za jedním jelenem tak dlouho, až zabloudil. Císař nevěděl, kudy se dát, nechal tedy svého koně, ať sám hledá cestu. Navečer spatřil průhledem mezi stromy hrad na jakémsi kopci a zamířil hned k němu. Ano, bylo to ono tajné hraběcí sídlo. Albert ani Elenka císaře hned nepoznali, bez podezření se ho ujali a nabídli mu večeři i nocleh. Ani druhého dne, když se s oběma loučil, jim jeho podoba nepřipomněla císaře. V nitru císaře ovšem bublala zloba. Rozhodl se, že utajené sídlo silou dobude a oba neposlušníky vydá katu. Sebral vojsko a znovu se vydal do hraničních lesů, aby se dostali k hradu. Ale než císařské vojsko mohlo zaútočit, zvolala Elenka vysokým hlasem: „Odpusť nám otče, pro lásku naši! Zabiješ–li mého muže, nebude mít ani pro mne život žádnou cenu a zabiju se sama.“ Po těch slovech se začali rytíři u císaře přimlouvat, aby udělil mladému páru milost. To také nejspíš rozhodlo. Jindřich se pousmál do vousů a poznamenal: „Ani jsem netušil, kolik podob může mít taková věrná láska.“ Zastavil vojsko, hraběte i dceru vyzval, ať vyjdou z hradu, že jim navždy odpouští. A tak se i stalo. Oba milenci se vzdali císaři na milost a opustili s ním i svoje utajené sídlo, Přimdu.

Historie Teplic je od samého počátku zároveň i historií pramenů, jak o tom svědčí i pojmenování od teplé léčivé vody. V údolí pod Krušnými horami uprostřed hlubokých lesních hvozů i bažinatých oblastí odedávna vytékaly z nitra země třpytivé proudy teplé vody zázračných vlastností. Připomínkou objevení termálních pramenů je pak Kolostujova kašna v lázeňském parku mezi divadlem a Císařskými lázněmi. Jejím autorem se stal architekt Adolf Siegmund. Kašna zde stojí od roku 1862, kdy byla postavena na paměť 1 100. výročí slaveného v duchu pověsti. Samotná pověst vypráví o tom, jak v roce 762 vepři rytíře Kolostuje objevili zcela náhodou účinky pramenů, když se tady jedno z nemocných prasátek opařilo a zásluhou léčivé vody pak uzdravilo. V podstavci kašny jsou proto symbolicky znázorněny hlavy vepřů. Na vrcholu kašny stávala původně ještě socha Hygie. Tu ale není možné už dlouhá léta spatřit, neboť ji dávno srazila silná vichřice, která se nad městem lázní přehnala. Původní socha se pak už nikdy neobnovila. Na rozdíl od pověsti však byly teplické léčivé prameny známy již dávno před rokem 762. To prokázaly a potvrdily archeologické nálezy v okolí, když se našly římské a keltské mince i dobové šperky. Starý zvyk, známý z dob antického Řecka a Říma, totiž projevoval vděčnost za léčivé síly minerálních vod vhozením mince nebo jiné cennosti do pramene. A tak se dochovaly důkazy o tom, že teplé léčivé vody jsou v Teplicích známy a využívány k léčbě už více než dva tisíce let.

Jde bezesporu o nejvýznamnější chrudimské strašidlo a zjevení. Dle pověsti vstoupil do zdejšího kapucínského kláštera mladík, který při vstupu přijal klášterní jméno Fortunát, což latinsky znamená štěstím obdařený. Jak ukázal jeho další osud, jméno si příliš šťastně nevybral. Se složením řeholních slibů pravděpodobně neodložil všechny touhy a přání běžného života a tak se stalo, že se seznámil s paní Voršilovou, manželkou zámožného řezníka Petra Myslivečka. Když se jednou řezník vracel domů, zahlédl oknem ze zápraží, jak Fortunát klečí před paní Voršilovou a pravděpodobně ji vyznává city svého srdce. Řezník byl prudké povahy, vlétl do místnosti a jedním rozmachem usekl kapucínovi hlavu. Useknutou hlavu zabalil do kusu látky a hodil ji do nedaleké řeky. Bezhlavou mrtvolu pak odnesl do blízké „kapucínské“ valy a šel se udat. Jaký byl další osud řezníka již dnes nevíme, ale jisté je, že kapucín bez hlavy, pohřbený v klášterní kryptě, nenalezl pokoj ani po smrti a občas se na valech zjevoval, když klášteru hrozilo nějaké nebezpečí nebo pohroma. Tak se prý zjevil roku 1698, načež druhý den klášterní zřízenec spadl do studny a utopil se. Roku 1746 se zjevil samotnému řediteli městských úřadů, hned druhý den nato vypukl v klášteře požár. Naposledy se zjevil v sobotu 14.května 1827, načež hned následující den se propadlo klenutí klášterního refektáře, bohužel i s přítomnými hosty. Zajímavé je také to, že zjevení si vybíralo pouze ctihodné osoby, a to při jejich odchodu z hostince Na trávníčku, samozřejmě po příslušné pivní posile.

K hradu se váže několik zajímavých pověstí. Podle nich se na různých místech zámku v noci zjevuje bledý přízrak smutné bílé paní. Pověst o ní se váže k době, kdy na horšovskotýnském zámku panoval krutý šlechtic Volf (snad z Ronšperka.) Utiskoval své poddané i měšťany tak, až se vzbouřili. Byl za to předvolán před panský soud do Plzně a tam přinucen, aby jednal s poddanými lépe. Z jednoho z mnoha válečných tažení si přivezl mladou a krásnou ženu. Poněvadž však už byl ženat, nemohl ji hned ubytovat v zámku. Dal se s ní tajně oddat v Loretě (nachází se v parku). Zároveň nařídil, aby byla jeho první žena zazděna do hradní zdi, dříve než bude svatební obřad u konce. Od té doby přízrak jeho této zaživa zazděné ženy smutně bloudí po nocích zámkem. Na zámku se občas zjevuje také duch starého hraběte Trautmannsdorfa. Hrabě choval v zámecké oboře krásného bílého jelena, s nímž byl osudově spojen. Když cítil, že přichází jeho konec, jelena zastřelil a sám hned nato naposledy vydechl. (Domažlicko)

„Památná a celému okolí milá.“ Tak píše stará kniha o kapli svatého Vojtěcha u Kounova, významném poutním místě na pomezí Rakovnicka, Žatecka a Lounska. Podle pověsti stojí kaple v místech, kde v roce 992 biskup Vojtěch vyprosil svou modlitbou pro zdejší kraj sužovaný ničivým suchem životodárný déšť. Místní tradice říká, že kaple byla vystavěna záhy po biskupově svatořečení v roce 999. Díky svému zázračnému původu je kaple „odpradávna“ cílem zbožných poutníků z širokého okolí. Dávná tradice svatovojtěšských poutí v Kounově ustala pod tlakem doby v padesátých letech minulého století, navázat na ni se podařilo v roce 2006. V současnosti kaple prochází dlouhodobou postupnou rekonstrukcí. Kaple svatého Vojtěcha se nachází přibližně 1,5 kilometru severně od Kounova na značené turistické trase z Kounova na Kounovské kamenné řady. U kaple se nachází kryté odpočívadlo s lavicemi a stoly. Svatovojtěšská pouť v Kounově se koná vždy první neděli po svátku svatého Vojtěcha (23. dubna).

Poslední dobou se památky snaží zaujmout své návštěvníky nejrůznějšími programy, mezi oblíbené patří hlavně ty, které myslí na ty nejmenší. Zámek v Mníšku pod Brdy nabízí speciálně vytvořené programy, které nepochybně zaujmou právě děti. My jsme jej navštívili o Hradozámecké noci, a vás zvu na prohlídku také. Mníšek leží nedaleko ...

Pohraniční vesnice Pivoň leží západně od Domažlic. Nad vsí v lese tu stojí zřícenina rozlehlého starého kláštera. Byl založen augustiány již v 2. polovině 13. století, kdy do něj byli povoláni řeholníci z bavorského kláštera sv. Viléma. Přečkal husitské války, ale roku 1573 vyhořel. Další stopy po drancování na budovách zanechali Švédové při 30 leté válce. Potom ale nastaly pro Pivoň zlaté časy. Klášteru náleželo 12 vesnic a 136 poddaných. Konečnou barokní podobu pak dostala stavba v roce 1733. Roku 1800 získal v dražbě budovy kláštera advokát Stohr, který je přestavěl na zámek o 30 pokojích. Do nedávné doby pak objekt sloužil zemědělcům jako hospodářské stavení, poté co byl v roce 1843 přičleněn k Poběžovickému velkostatku. Časopis Magazín 2000 přinesl zprávu, kterou později potvrdili samotní aktéři tohoto příběhu i další pracovníci firmy, která v klášteře Pivoň prováděla opravy. Kameničtí mistři Josef Š. a Jan F. dostávají v roce 1994 za úkol opravu gotické klenby presbytáře kláštera. Když jedné noci nechávají své drahé nářadí uvnitř kostela, odchází bez obav o něj, neboť všechny přístupové dveře jsou opatřeny zámky a ostatní otvory mohutnými mřížemi. O to větší překvapení je čeká druhého dne ráno. Mříž, zevnitř zajištěná několika mohutnými trámy, která ještě včera bytelně uzavírala jeden boční vstupní otvor, je obrovskou silou vyražena a to zjevně zevnitř. Nářadí je však na svém místě netknuté. Oba kameníci dobře vědí, že když večer dveře uzavírali, nikdo uvnitř být nemohl. Všechny ostatní dveře a zámky jsou zcela neporušené. Muži přináší fotoaparát a jako důkaz pořizují fotografie otvoru po dveřích, odkud byla vyražena mříž. Naprosté zděšení nastává, když oba vidí jednu z vyvolaných fotografií. Na snímku otvoru foceného zevnitř kostela, je zachycena i část prostoru před zdí, kde se zcela jasně rýsují světlé až bílé obrysy částečně transparentní lidské postavy. Záhadná postava je jakoby oblečena do dlouhého splývavého pláště či kutny, je mírně sehnutá a čelem směřuje k místu ve středu kostela, kde se podlaha propadla do klenuté chodby. Vstupuje se tudy do dosud málo prozkoumaného podzemí, kde by údajně měli být pohřbeni zdejší mniši. Obraz záhadné figury na snímku nevznikl chybou při vyvolání nebo dodatečným retušováním fotografie. Případ vyvolal hledání u dalších podobných případů záhadných fotografií. Jaké jsou racionální možnosti řešení?

Jeden z našich nejstarších hradů, Rabí, nalezneme na jihozápadě Čech mezi městy Sušice a Horažďovice. Býval jedním z nejmohutnějších, největších a nejdokonaleji opevněných českých hradů. O jeho založení mnoho nevíme. Z historie je zvlášť důležitý rok 1421, kdy na něj už podruhé zaútočili husité pod vedením Jana Žižky. Husitský vojevůdce tu v boji přišel o druhé oko. Při útoku na hradní bránu se šíp, vystřelený obránci hradu, zaryl do kmene staré hrušky vedle brány a vyrazil z něj třísku, jež se zapíchla Žižkovi do zdravého oka. Předtím v dubnu roku 1420 se Jan Žižka před hradbami objevil poprvé, aby tu zničil mocné sídlo svých zapřísáhlých odpůrců. Hrad byl považován za nedobytný. Proto sem byly sneseny ze širého okolí kostelní poklady i panský majetek – klenoty, zlato, drahá roucha i šlechtická zbroj. Husité se obořili na hrad nečekaně prudkým útokem. Po krátké střelbě přitáhli k hradbám, zapálili některé budovy v hradě, vyplnili příkopy slámou a chrastím a dostali se až na hradby. Zlezli je a vnikli na první nádvoří. Posádka byla bezmocná proti husitským štítům a cepům. Ustupovala z nádvoří do nádvoří, až se konečně celý hrad ocitl v rukou rozlícených útočníků, kteří nehodlali nikoho z obyvatel hradu šetřit. Sedm kněží a mnichů, kteří se tu skrylo, bylo vrženo do ohně a podobný osud hrozil i rodině majitele hradu pana Půty. Avšak Žižka ji vzal v ochranu a zakázal další krveprolévání. Cenné věci, které tu byly uschovány, poručil snést na hromadu a spálit. Jen brnění, zbraně, oděv a koně ponechal svému vojsku jako kořist. Když husité odtáhli, dal majitel hrad znovu opravit a pokračoval dále ve svém nepřátelství proti Žižkovi. Proto přitáhl Žižka v červenci roku 1421 znovu k hradu. Stál pod starou hrušní stojící osaměle v poli a řídil odtud boj. Nešťastnou náhodou přiletěl z hradeb proti němu šíp, zarazil se do kmene a vyrazil z něj třísku, která vlétla Žižkovi do jeho jediného zdravého oka. Rána to byla krutě osudná. Žižka byl ihned odvezen do Prahy k léčení, ale zrak mu už nikdo zpět nevrátil. Hradby a věže tohoto hradu byly tím posledním, co tento vojevůdce viděl. Tento výjev byl zobrazen na hradní bráně, která od této doby nese jméno Žižkova. Na obraze byl namalován Žižka, jak sedí na koni, v ruce třímá palcát, za ním táhnou pěší ozbrojenci. Z hradní věže vystřeluje obránce šíp. Lidé, kteří brali z hradních zřícenin kámen na stavbu svých domů, zbourali roku 1770 i Žižkovu bránu. Kámen, který se přitom zřítil, zasáhl jednoho sedláka a na místě ho usmrtil. Lid viděl v tomto neštěstí pomstu slepého hrdiny. Malým divem světa je i hradní studna na nádvoří. Při stavbě bylo nutno prokopat celý skalnatý vrch, aby bylo dosaženo vody. Majitelé hradu byli sice bohatí, ale nenadáli se, že je studna přijde na víc peněz než celý hrad. Studna budila obdiv všech, kdo se podívali do její závratné hloubky. Na dně bylo slyšet jemné šumění, jako by tudy proudil potok. Časem se tu prý zjevovaly podoby strašidelných oblud. Zvědaví obyvatelé hradu vpustili jednoho dne do studny kachnu, které uvázali na krk červenou stužku. Kachna vyplavala na hladině rybníka v sousední obci. Přešla mnohá staletí, studna na nádvoří byla postupně zasypána zdivem. Dnes je při rekonstrukci hradu postupně čištěna. Co je v hloubce na jejím dně, zůstane zřejmě ještě chvíli tajemstvím. Na hradě nad řekou Otavou si můžeme prohlédnout gotické opevnění s řadou bašt a věží i mnohé obytné budovy. Hrad býval v 16. století jednou z předních rezidencí v zemi. Vyspělé řešení opevnění přesto zůstalo nedokončeno v souvislosti s rychlým rozvojem palných zbraní. (Klatovsko)

Ráda bych Vás pozvala na hrad a zámek staré Hrady, který se nachází ve východních Čechách v Královéhradeckém kraji. Od Kopidlna leží 9 km severozápadně a severovýchodně 15 km od Jičína. První zmínka je z roku 1340. Původně to byla tvrz Stará, která patřila Arnoštovi ze Staré. Až Smil Flaška ...

Kdysi dávno sídlili na Kotouči černokněžníci. To byli duchové, kteří nosili dlouhá černá roucha, měli dlouhé vlasy a dlouhé ježaté vousy. Ti bydleli v četných dírách Kotouče a odtud podnikali v temnotě noci své výlety k velké škodě celého okolí Štramberka. Protože Štramberští byli lidé zbožní, tak jim moc škodit nemohli. Proto se rozhodli, že se z Kotouče odstěhují pryč. Tak se stalo, že za jedním sedlákem, jmenoval se Matouš a měl dva silné koně, přišel jeden z černokněžníků. Prosil ho, zda by ho nepřestěhoval. Matouš si pomyslel, že za peníze přestěhuje třeba i čerta a souhlasil. Domluvili se a hned druhého dne ráno přijel k hoře, kde měl na černokněžníka čekat. Nečekal dlouho a černokněžník vyšel z hory. Sedl si na vůz, poručil mu, aby se rozjel a neohlížel se v žádném případě zpátky. Jak přijel ke Smolmé hoře, koně už nemohli vůz pomalu utáhnout. Matouš s nimi měl opravdu velký kříž je pohánět kupředu. Koňům nohy podklesávaly únavou a černokněžník se jenom smál. Když se Matouš černokněžníka zeptal, kamže to jedou, ten jenom krátce odpověděl, že ke Smolné hoře. Prý ještě kousek do vrchu a že už tam budou. Ten kousek cesty byl dost dlouhý, ale koně vůz konečně vytáhli až na vrchol. Sedlákovi to nedalo a pomaloučku se jedním okem podíval za sebe. a co nespatřil? Spousta černokněžníků visela na voze, byli ve voze, bylo jich zkrátka všude a plno. Černokněžník, který ho varoval, si toho všiml a sedlák na to zvědavé oko hned oslepl. Jenže, dostal zaplaceno už předtím a ne málo, tak mu to tak ani moc nevadilo. Už se nedivil tomu, že jeho silní koně nemohli vůz utáhnout. Černokněžník seskočil s vozu a ani nepoděkoval a zmizel. Jenom strom, pod kterým vůz stál se najednou zachvěl tak, že se vůz naplnil suchým listím až po okraj. Jenže Matouš byl rád, že už je jeho cesta u konce, obrátil vůz a dal se na cestu domů. Jeho koně, i když byli unavení, se dali najednou do cvalu a uháněli k domovu cestou necestou. Když vjížděl do dvora, padl mu jeden kůň a už nevstal a druhý padl krátce na to. Sedlák se dal do strašlivého křiku, bědoval a nadával černokněžníku. Na jeho pokřik se seběhli sousedé, zvědaví, co se stalo. Matouš jim vše vypověděl. Jeden ze sousedů se podíval na vůz a tam, místo suchého listí, o kterém právě vyprávěl Matouš, zahlídl pěknou hromádku zlata. Hned Matouše konejšil: „Nehořekuj, nelituj koní, máš hojnou odměnu na voze, za tu si můžeš koupit koně nové a ještě silnější. Podívej se sám!“ Matouš se zdravým okem podíval a viděl, že soused měl pravdu, na voze se třpytila pěkná hromádka zlata. Začal skákat radostí, podělil se se sousedy a ještě mu mnoho zlata zůstalo. Za to si koupil v Ženklavě fojtství a byl až do smrti spokojený.

Jsem koordinátorkou projektu BabyKlokánci, který bych Vám chtěla představit. Jedná se o projekt občanského sdružení Zrnka, projekt na podporu dětí narozených brzy a dětí, které po narození potřebují péči zdravotníků. Je to projekt, o který se starají maminky nedonošeňátek, jejich příbuzní, ale i ostatní lidé, kteří chtějí pomoci. Vzniku tohoto projektu ...

Na výšině mezi Vraclávkem a Burkvízem, na hranici Hošťálkovského a Albrechtického panství, stával ve středověku hrad Lugsland. Jeho název byl odvozen od jeho polohy, která umožňovala daleký výhled. Původně se prý jmenoval Lug ins Land – tedy „Pohled do krajiny.“ Ještě dnes zde můžeme najít staré hradní příkopy, valy a zbytky zdí. Hrad prý stál již v době vpádu Tatarů do Slezska v roce 1241. Tatarský kouzelník, který táhl spolu s vojskem, hrad, jenž se nepodařilo Tatarům dobýt, začaroval. Po kouzelníkově kletbě začaly hradní zdi praskat a obytná budova se všemi jejími obyvateli i poklady se propadly do země. V té době byla majitelkou hradu mladá a krásná dívka. Po katastrofě, která hrad postihla se vyprávělo, že ve zříceninách straší, a tak se lidé dlouho tomuto místu vyhýbali. Jednou se tudy vracel ze světa domů mladý mlynářský syn. Byl horký letní den a mlynáře trápila žízeň. Vzpomněl si na pustý hrad a rozhodl se najít zdejší studnu a napít se. Přelezl valy a dostal se křovinami a lesem na zarostlé hradní nádvoří. V té chvíli uslyšel zvonit poledne z kostela v Opavici. Mlynář se rozhlížel a hledal studnu, když tu najednou spatřil na trávě rozložené čistě vyprané prádlo. Mlynáře v první chvíli napadlo, že zde mají lupiči rozložený svůj poslední lup. Proto se raději chtěl dát na útěk. Tu však za sebou uslyšel jemný hlas, který mu říkal: „Neboj se a zůstaň.“ Ohlédl se a za sebou uviděl stát neobyčejně krásnou dívku. V jedné ruce držela stříbrnou konvičku s vodou a ve druhé křišťálový pohár. Nalila do něj vodu a podala jej mlynáři, aby se napil. Když jí s díky pohár vracel, prosila ho: „Je ve tvé moci vysvobodit mne z dávné kletby. Před mnoha staletími jsem byla paní tohoto hradu. Pro mou pýchu a domýšlivost mne však jeden kouzelník začaroval a vysvobodit mne může jen mlynář, který se narodil v neděli a jemuž je právě 24 let, takový, který nikdy nikomu nevzal ani zrnko obilí. Ty všechno to, co je v kletbě obsaženo splňuješ. Prosím tě pomoz mi zbavit se jednou pro vždy té kouzelníkovy kletby. Přijď sem znovu přesně za 8 dnů, o půlnoci ze soboty na neděli. Najdeš mne tu v podobě hrozného hada, který bude mít v hubě svazek zlatých klíčů. Ty klíče mi seber. Neboj se, nic se ti nestane. Odměnou ti bude vědomí, že jsi pomohl zakleté osobě v klidu odpočívat a těmi klíči si odemkneš vchod do podzemí, kde najdeš zmizelé hradní poklady. Jen se nedej ničím odradit. Nepomůžeš-li mi, budu zde musit zase stovky let čekat na jiného zachránce.“ Mlynář se tak polekal, že upadl do mdlob. Když se probral, ležel na nádvoří starého hradu sám, dívka, prádlo, všechno zmizelo. Když přišel domů do Albrechtic, svěřil se se vším co zažil, svému otci. Řekl mu také, že se rozhodl dívku zachránit. Otec s ním zašel za farářem, který jim však poradil, že rozum i víra nám radí, abychom nevěřili různým čárám a pověstem o zmizelých lidech. „Spal jsi a měl jsi živý sen, to se někdy stává. To není nic nevysvětlitelného.“ Řekl mu farář. Čím víc se sobotní večer přibližoval, tím víc to mladého mlynáře nutilo vydat se na hrad. Večer se oblékl, osedlal si koně a chtěl vyjet. Otec jej však tak dlouho přemlouval, až nakonec zůstal doma. V noci se však strhla obrovská bouře, blýskalo se a ze všech stran se valily nekonečné proudy vody. Mladému mlynáři se najednou ve spánku zjevila krásná hradní paní a řekla mu: „Škoda, že jsi nepřišel, škoda, že jsi mi nepomohl. Teď budu muset zase celá staletí čekat na své vysvobození. Ale ty také špatně skončíš! Do roka a do dne zemřeš.“ Od toho dne se mladý mlynář k nepoznání změnil. Byl vážný a smutný, pořád jako by duchem nepřítomný. Na podzim onemocněl a brzy zemřel. (Jeseník)

Zámecký park a mini zvěřinec Častolovice Rozsáhlý anglický park s oborou ve které můžete vidět jeleny, daňky, srnce, divoká prasata. V blízkosti zámku můžete navštívit zámecký mini zvěřinec. U rybníčka je umístěno pěkné dětské hřiště. Příjemnou procházku můžete završit návštěvou zámecké restaurace s venkovním posezením. Celým parkem se dá krásně jezdit s kočárkem, u zámku je parkoviště, nic není daleko, procházku zvládnou i malé děti.   Zdroj: www.zamek-castolovice.cz/ Autor: Vlasta...