Honzík seděl nad talířkem polévky a mrzutě v ní převracel lžící kousky zeleniny. Nabral hrášek a zase ho vylil, pak zas mrkvičku… Jen do pusinky lžící nezabloudil. Kdyby to tak byly jahodové knedlíky nebo palačinky, to by byla jiná písnička, to už by měl talíř vymetený. Ale zelenina! Ta Honzíkovi nejela.

Jak tak seděl a míchal vychladlou polévku, uslyšel podivné funění a hekání. Jen takové tichounké zvuky to byly, Honzík ani nedokázal rozeznat odkud přicházejí. A najednou to uviděl: na okraj talířku se překulil človíček.

Posadil se namalovanému pejskovi za ucho, urovnal si zelené tričko a povídá: „Ahoj Honzíku, copak že nejíš? Nechutná ti zeleninka?“ Honzík zapomněl zavřít pusu údivem. Zakroutil jen hlavičkou a nevěřícně pozoroval návštěvu ve svém talířku. „A to je zlé, to je zlé“, broukl panáček, vysoukal se na krátké nožičky, obuté do zelených tenisek. „Kdo vlastně jsi, ještě nikdy jsem nikoho takového neviděl?“ zeptal se Honzík. „Jsem hrášek, říkají mi Eda a jsem z družiny naší princezny. S naší zemi je teď zle, vydal jsem se do světa lidí pro pomoc, jen nevím u koho ji hledat“, odpověděl smutně panáček. „A co zlého se u vás děje?“ vyzvídal Honzík. „Uvidíš sám, vezmu tě tam, jestli chceš“ nabídl mu hrášek Eda. Honzík byl rád. „Počkej, jsi moc veliký“, zamával ručkou Eda a něco zamumlal. Ozvalo se zasvištění, jako když švihneš proutkem a Honzík stál na okraji talířku stejně maličký, jako panáček hrášek.

Než se stačil vzpamatovat, odvedl ho Eda k hladině polévky a povídá: „Ničeho se neboj a skoč! Chrání tě kouzlo, nic se ti nestane.“ Honzík měl malou dušičku, ale poslechl a statečně skočil do polévky. Chvíli padal a najednou, co to? Stál na pevné zemi, po polévce ani vidu. „Pojď, zavedu tě k naší princezně. Poví ti, jaké nám hrozí nebezpečí“, vedl Honzíka dlouhou chodbou, až došli ke dveřím princezniných komnat. U nich stáli na stráži dva vytáhlí mládenci v zeleném kabátku a bílých kalhotách. „To jsou pórky, palácoví strážci“ představil je hrášek a otevřel dveře. Honzík se rozhlédl po prostorné komnatě plné roztodivných bytostí. Připomínali mu zeleninu, kterou viděl, když chodil s maminkou nakupovat.

V křesílkách kolem stěn seděli v družném hovoru baculaté dámy ve světle hnědých sukních, které vypadaly jako cibulky a s nimi pánové k nerozeznání od paprik a červené, ředkvičkám podobné dívky. Postávali kolem nich mládenci v zeleném, v kterých by každý poznal okurky. Takových osůbek tam bylo mnoho, Honzík si je ani nestačil všechny prohlédnout než došli k princezně.

Seděla na trůně uprostřed komnaty. Dlouhé, zelené vlasy jí splývaly na červené šaty. „Vypadá jako mrkev“, pomyslel si Honzík. Eda je představil: „To je princezna Mrkvička. Jejím otcem je král Celer I. a matkou královna Kedlubna. Poví ti, co naši zemi potkalo.“

Usadil se princezně k nohám a ta začala vyprávět: „Jak sis, Honzíku, jistě domyslel, jsi v Zeleninovém království. Žili jsme tu spokojeně až do chvíle, kdy se v Mlsném království, které s námi sousedí, ujal vlády mladý král Cukr II. Chce si podmanit okolní země a získat tak vládu nad naším i vaším světem. Ovocné království se mu ubránilo, protože jeho obyvatelé jsou ve vašem světě oblíbení a vítaní. Horší je to s námi. Nám hrozí záhuba, protože nemáme u vás zastání. Nemáte rádi zeleninu, raději mlsáte bonbony a cukroví. To krále Cukra II. posiluje a nám to síly ubírá.“

„Počkej princezničko, tomu nerozumím! Vysvětli mi to!“ požádal Honzík. „To je jednoduché. My se staráme o zdraví ve vašem světě. Přinášíme vám vitamíny, ty jsou pro lidi moc důležité, bez nich by nemohli zdravě žít. Vy nás posilujete tím, že si je od nás berete. Tak si navzájem pomáháme. Jenže, teď to vypadá, že už se dlouho nedokážeme králi Cukrovi II. ubránit. Má na své straně čím dál víc dětí, které zeleninu nechtějí jíst a naše království pomalu zaniká. Podívej se kolem sebe. Co vidíš?“

Honzík se rozhlédl: „Vidím smutnou zeleninu. I ty máš povadlé vlásky a smutné oči.“ Princezna pokývala hlavou: „Až král Cukr II. přemůže naše království, pustí se do boje o váš svět. Lidé budou slábnout bez vitamínů, bude jim chybět síla. Děti přestane bavit si hrát, protože je budou bolet zoubky, budou jen netečně pojídat sladkosti a tloustnout a tloustnout. Králi nedá moc práce stát se vládcem celého světa!“

„Ale to by byl moc smutný svět, tomu musím zabránit!“ vykřikl Honzík. „Rád bych se vrátil domů, princezno. Dojím svou polívčičku a hned zítra povím všem dětem ve školce, co jsem u vás viděl a slyšel. Společně se postavíme zlému králi Cukrovi II. Nesmíme dopustit, aby vyhrál.“

Princezna na něj pohlédla svýma krásnýma očima: „Jsi statečný a odhodlaný, Honzíku, věřím, že se ti to podaří. Každý kousek zeleniny, který děti sní, přispěje k naší společné záchraně. Děkuji ti, za celé naše království.“

Pak pokynula hráškovi Edovi, ten vzal Honzíka za ruku, zatočil s ním na místě, něco zamumlal a v tom si Honzík uvědomil, že sedí na své židličce u svého talířku, na kterém stydne polévka. Honem vzal lžíci a dojedl ji, než bys řekl švec. A co víc: zjistil, že mu vlastně docela chutnala. To asi zase nějaké kouzlo hráška Edy! Nebo to je tím, že už ví, jak to chodí v pohádkovém světě. Kdo ví!

Zítra to probere s kamarády ve školce a to by v tom byl čert, aby to Zeleninové království nezachránili. Vždyť to vlastně udělají i sami pro sebe.

Jméno „Honzíka“ můžete samozřejmě nahradit jiným jménem, nebo použít jméno holčičky, chcete-li motivovat dítě ke konzumaci zeleniny ale nezapomeňte vhodně přizpůsobit text!

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

Proč vznikla e-kniha č.4 Pohádky a básničky?
Aby byla volně a zdarma šířena pro nekomerční účely.

Komu je e-kniha určena?
Všem, kteří věnují čas rozvoji a vzdělávání dětí. To znamená nejen pro pedagogické pracovníky v mateřské škole, ale i pro rodiče, „hrající si“ s dětmi doma, apod.

Co obsahuje e-kniha?

• Pohádky – inspirují fantazii dětí a probouzí jejich představivost.
• Básničky – originální (autorské) básničky doprovázené pohybovou činností.

Stahovat e-knihu můžete na stránce: Obsah – Ke stažení

Vítek si s tatínkem užíval dovolenou na chatě. Chodili se koupat k nedalekému rybníku, sbírali v lese houby a také opravili střechu a natřeli plot. Večer nemusel chodit spát tak brzo jako doma, a to se mu líbilo. Sedávali u ohně a povídali si. Jednou se Vítek natáhl do trávy a díval se na nebe.

„Tati, co je to tam nahoře, ty zářící tečky?“ zeptal se.
„To jsou hvězdy, Vítku.“

„Tolik hvězd! A kdo je tam namaloval?“
Tatínek se zasmál: „Ale, Vítku, nikdo je nenamaloval. Hvězdy jsou veliká vesmírná tělesa, podobná našemu slunci. Jsou móóóc daleko, takže je vidíme jen jako malinkou svítící tečku.

„A taťko, nemůžou spadnout?“ chtěl vědět Vítek.
„Ne, nemůžou!“ tatínek chtěl ještě něco říct, když vtom pročísla oblohu jasná čára.

„Padala hvězda!“, vypískl Vítek a přitiskl se k tátovi.
„Neboj se, to byl jen maličký meteor. Vždycky v létě touhle dobou se dají pozorovat! Kdysi dávno tudy proletěla velká kometa a nechala za sebou drobné částečky svého ohonu. Říká se tomu meteorický roj. A když tudy naše Země prolétá, s některými těmi částečkami se potká. Jakmile vlétnou do vzduchu, který obklopuje zeměkouli, shoří a na zem vůbec nepopadnou. My to vidíme jako svítící čáru a říkáme, že padají hvězdy. Prý si máme něco přát, když letí a ono se nám to splní.“

„Už se ti něco splnilo?“ Vítek se zvedl na loktech, aby viděl tátovi do očí.
„Jak se to vezme! Přál jsem si mít kluka, jako jsi ty a mám ho! Jen nevím, jestli za to mám děkovat padající hvězdě nebo tvé mamince.“ Taťka cvrnkl Vítka do všetečného nosíku.

„A podívej se, tati, támhle ta nepadá, ta letí pomalu.“
„To je vesmírná stanice, raketa nebo družice. Jsou to stroje, které z vesmíru slouží lidem. Třeba k tomu, abychom mohli sledovat v televizi například olympijské hry z jiného konce světa.“

Vítek chvíli pozoroval letící světýlko a pak začal bloudit pohledem po obloze:
„Tamhle letí taky jedna, ale ta bliká! Červeně a zlatě. Vidíš ji?“
„Ne, ale slyším ji. To bude asi tím, že to není vesmírné těleso, ale letadlo!“ odpověděl mu tatínek a přitom hledal pohledem blikající tečku.

„Teda, tati, na té obloze se děje tolik zajímavých věcí! Není to škoda, že je skoro vždycky zaspíme?“ Vítek se držel táty za ruku a druhou mu ukazoval, kde má hledat to letadlo.
„Taky se ti zdá, že ty hvězdy kreslí na obloze obrázky? Tomu se říká souhvězdí. Třeba támhle ty, podívej se!“ Tatínek ukázal na hvězdy, které vypadaly, jako nakreslený vozíček: „To souhvězdí se jmenuje Velký vůz a ještě je na obloze Malý vůz a spousta dalších.“

„A mají hvězdy také jména, třeba jako lidi?“ ptal se Vítek. „Mají. Ne zrovna jako lidi, ale jména mají. Támhle ta, co svítí tak jasně přímo nad námi, to je Severka a tamta jasná a velká to je planeta Mars a tamhle je Venuše…“ taťka ukazoval na další a další hvězdy a říkal Vítkovi, jak se která jmenuje.
„Víš co, Vítku, někdy si spolu zajdeme na hvězdárnu. Podíváš se na hvězdy velikým dalekohledem. To se budeš divit, kolik jich ve vesmíru je!“ Vítek neodpovídal a tatínek zjistil, že usnul. Usmál se, ještě chvíli se díval sám na hvězdné nebe a pak Vítka odnesl do jeho postýlky. Určitě se mu tu noc zdálo o hvězdách.

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

Víte, děti, že i každý den v týdnu má svého skřítka nebo vílu? Všichni dohromady si říkají Týdeníčci. Bydlí společně v domečku se sedmi pokojíčky na úpatí duhy a nedají jeden na druhého dopustit.

Pondělín je rozvážný, do ničeho se nehrne, na všechno má dost času. Má rád barvu letní oblohy a takové nosí i tričko. Pod modrou kšiltovkou se mu kroutí pramínky černých vlasů a jeho šedé oči vypadají pořád trochu ospale. Ale to je jen zdání. Přebírá službu první den po víkendu a tak mu chvíli trvá, než se docela probere. Ve skutečnosti je to velice vnímavý a chytrý skřítek.

Úterník je skřítek hromotluk. Jestli se to tak dá o skřítkovi říct. Je ze všech týdeníčků nejsilnější. Má blonďatou, ježatou kštici, modré oči a pořád se trochu mračí. Pod fialovým tričkem se ukrývají vypracované svaly. Neodmítne pomoc komukoliv, kdo ji právě potřebuje.

Středáček je věčně rozesmátý, upovídaný a rozpustilý skřítek, který ovšem ve své kudrnaté hlavičce nosí spoustu nápadů. Zdržovat se v jeho blízkosti je trochu o strach, protože nikdo nikdy neví, co komu zase provede. Ale pod jeho oranžovým tričkem tluče dobré srdíčko, takže jeho šprýmky jsou mírumilovné a dobrosrdečné.

Čtvrtečník je důsledný a spolehlivý, nikdy neslíbí nic, co by nemohl splnit. Je moudrý a pro každého má dobrou radu. Dlouhé vlasy a kulaté brejličky způsobují, že před ním mají ostatní tak trochu ostych. Jeho oblíbená barva trička je červená.

Pátníka vyhledávají ti, kteří potřebují vyléčit jakýkoliv neduh, protože se vyzná v léčivých bylinkách, jako nikdo na světě. Zelené tričko taky nenosí jen tak, pro nic, za nic. Na jeho rezavých, věčně rozcuchaných vlasech, sedí ošuntělý slamák a pronikavý pohled jeho šedozelených očiček funguje jako rentgen. Hned vidí, co komu schází a dovede mu namíchat zdravý a chutný čajíček nebo odvar na obklady. Pod jeho rukama se musí každý rychle uzdravit.

Poslední dva dny v týdnu patří dvěma vílám, Sobotičce a Nedělince.
Jsou to krasotinky plné elánu a nadšení pro všechno, co se kolem nich děje.

Sobotička je tak trochu víc do větru, ráda se baví, poslouchat ptačí štěbetání a tancovat ji baví ze všeho nejvíc. Nikdy neví, kdy přestat. Své bílé šaty a dlouhé tmavé vlasy roztáčí hluboko do noci. Svědčí jí měsíční světlo a rosa v trávě. Celá se jakoby třpytí a tím vnáší radost do srdíček těch, kdo se s ní setkají.

Nedělinka je o něco klidnější, i když i jí tanec učaroval. Přesto ji najdete i zasněně sedět na lesním paloučku a vychutnávat klid volného odpoledne. Ve svých žlutých šatičkách, zahalena ve zlatavém závoji, splývá se slunečním světlem. Pak ho roznáší mezi své přátele i ty, kdo jí přijdou do cesty. Mají ho potom plná srdíčka a na světě je hned veseleji.

Týdeníčci spolu prožívají plno různých dobrodružství a já vám alespoň o jednom z nich povím …

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

Víte, děti, že i každý den v týdnu má svého skřítka nebo vílu? Všichni dohromady si říkají Týdeníčci. Bydlí společně v domečku se sedmi pokojíčky na úpatí duhy a nedají jeden na druhého dopustit.

Pondělín je rozvážný, do ničeho se nehrne, na všechno má dost času. Má rád barvu letní oblohy a takové nosí i tričko. Pod modrou kšiltovkou se mu kroutí pramínky černých vlasů a jeho šedé oči vypadají pořád trochu ospale. Ale to je jen zdání. Přebírá službu první den po víkendu a tak mu chvíli trvá, než se docela probere. Ve skutečnosti je to velice vnímavý a chytrý skřítek.

Úterník je skřítek hromotluk. Jestli se to tak dá o skřítkovi říct. Je ze všech týdeníčků nejsilnější. Má blonďatou, ježatou kštici, modré oči a pořád se trochu mračí. Pod fialovým tričkem se ukrývají vypracované svaly. Neodmítne pomoc komukoliv, kdo ji právě potřebuje.

Středáček je věčně rozesmátý, upovídaný a rozpustilý skřítek, který ovšem ve své kudrnaté hlavičce nosí spoustu nápadů. Zdržovat se v jeho blízkosti je trochu o strach, protože nikdo nikdy neví, co komu zase provede. Ale pod jeho oranžovým tričkem tluče dobré srdíčko, takže jeho šprýmky jsou mírumilovné a dobrosrdečné.

Čtvrtečník je důsledný a spolehlivý, nikdy neslíbí nic, co by nemohl splnit. Je moudrý a pro každého má dobrou radu. Dlouhé vlasy a kulaté brejličky způsobují, že před ním mají ostatní tak trochu ostych. Jeho oblíbená barva trička je červená.

Pátníka vyhledávají ti, kteří potřebují vyléčit jakýkoliv neduh, protože se vyzná v léčivých bylinkách, jako nikdo na světě. Zelené tričko taky nenosí jen tak, pro nic, za nic. Na jeho rezavých, věčně rozcuchaných vlasech, sedí ošuntělý slamák a pronikavý pohled jeho šedozelených očiček funguje jako rentgen. Hned vidí, co komu schází a dovede mu namíchat zdravý a chutný čajíček nebo odvar na obklady. Pod jeho rukama se musí každý rychle uzdravit.

Poslední dva dny v týdnu patří dvěma vílám, Sobotičce a Nedělince.
Jsou to krasotinky plné elánu a nadšení pro všechno, co se kolem nich děje.

Sobotička je tak trochu víc do větru, ráda se baví, poslouchat ptačí štěbetání a tancovat ji baví ze všeho nejvíc. Nikdy neví, kdy přestat. Své bílé šaty a dlouhé tmavé vlasy roztáčí hluboko do noci. Svědčí jí měsíční světlo a rosa v trávě. Celá se jakoby třpytí a tím vnáší radost do srdíček těch, kdo se s ní setkají.

Nedělinka je o něco klidnější, i když i jí tanec učaroval. Přesto ji najdete i zasněně sedět na lesním paloučku a vychutnávat klid volného odpoledne. Ve svých žlutých šatičkách, zahalena ve zlatavém závoji, splývá se slunečním světlem. Pak ho roznáší mezi své přátele i ty, kdo jí přijdou do cesty. Mají ho potom plná srdíčka a na světě je hned veseleji.

Týdeníčci spolu prožívají plno různých dobrodružství a já vám alespoň o jednom z nich povím …

Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

Bára byla s tátou na pouti. Projela se na řetízkovém kolotoči, pohoupala se na houpačce a nasedla i do labutě a nechala se vynést vysoko nad vesnici.

Tatínek jí koupil cukrovou vatu a taky červený balónek, poletující kolem ní na dlouhém provázku. Stačila chvilka nepozornosti a provázek jí vyklouzl z ruky. Stoupal a stoupal, až se zdál malý jako jablíčko. Bára seděla na lavičce a přes slzičky pozorovala, jak mizí v dálce. Nevěděla, co se s balónkem dělo dál. Ale my to víme!

Přeletěl nad vsí, nad lesem a polem, až se ocitnul nad loukou za městem. Na louce pobíhaly děti a bavily se sledováním papírového draka. Měl místo nosu růžovou bambulku, posazenou mezi šikmýma očima a pusu od ucha k uchu. Smál se na svět, na balónek i na vlaštovku letící na sraz před odletem za moře. Smál se dolů na děti i nahoru na sluníčko.

„Tobě se to směje“, mračil se balónek, „tebe tvůj kluk pevně drží, ale co já? Bára mě pustila, když si chtěla utřít bradu, upatlanou od cukrové vaty. Teď nemám ani kde spát. Za chvíli začne zapadat sluníčko, setmí se a já se provázkem určitě zapletu někam do větví stromu. V té tmě si o něj jistě propíchnu kabátek a vypustím se.“

„Nebreč“, řekl drak se smíchem, který mu trvale seděl na tváři. „Vezmu tě s sebou dolů, můj kluk Martin bude rád, že tě má, uvidíš. Zachyť se mi provázkem za střapec za uchem a je to!“ Balónku chvíli trvalo, než se správně zachytil, ale povedlo se! Ještě chvíli s drakem létal oblohou. Najednou pocítili, jak je Martin stahuje dolů, až přistáli na trávníku.

„Jé, kluci, podívejte se, můj drak si přinesl z nebe kamaráda!“ zajásal Martin.
„Vezmu si tě domů.“ Jenže jak se lopotil s rozmotáváním provázku, stačila malá chvilka nepozornosti a balónek byl zase pryč. Opět byl unášen větrem. Ale tentokrát měl štěstí. Vítr se s ním zatočil dokola a odfoukl ho ke stromu na okraji louky. Strom ho zachytil do náruče svých větví a dál prý ho nepustí. Prý si ho nechá pro ozdobu.

Jenže Martin to nenechal jen tak. Položil draka a vyhoupl se na nejnižší větev a už šplhal vzhůru. Naštěstí balónek nebyl nijak vysoko. Uvolnil ho ze sevření větví a omotal si konec provázku kolem zápěstí. Podruhé už si ho vzít nenechá!

Doma zavěsil draka na zeď ve svém pokoji, balónek pustil volně ke stropu a šel za maminkou večeřet. Drak s balónkem si dlouho povídali o všem, co viděli a zažili. Jen balónku se trochu zastesklo po teplé ručce malé holčičky Báry a bylo mu i trošičku smutno, když si vzpomněl na lesklé drobné slzičky, které se jí kutálely po tvářích, když se za ním dívala. Ale co naplat! I balónky, stejně jako děti občas něco ztratí, aby něco jiného zase nalezly. Ten náš červený si našel rozesmátého kamaráda draka.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

Na listu zelí se pásla boubelatá, zelená housenka Terka. Nejprve prokousala jen malou dírku, pak ji rozšířila na větší a ještě větší. Nakonec zůstal z listu jen okousaný pahýl a z Terky vyrostla pěkně baculatá housenka. Už neměla na další zelíčko chuť a začala zívat na celé kolo.

Napadlo ji, že si najde nějakou skulinku pod kamenem, kde si na chvíli zdřímne. Slezla po košťálu dolů a začala hledat příhodné místo. Podlezla pod rodnou hlávkou a mašírovala na svých mnoha nožkách ke druhé. Najednou se jí do cesty postavila růžová hlava. Obě vypískly leknutím. Hlava i Terka. Hlava vklouzla znovu zpátky pod zem a Terka zůstala zkoprněle stát na místě. Zježily se jí všechny chloupky na zeleném těle.

Za chvilku se hlína před housenkou pohnula a hlava se opět vynořila z půdy. Rozhlédla se a vysoukala se na povrch celá. Za hlavou se táhlo dlouhé tělo jako růžový provázek. Žádné ruce, žádné nohy! „Kdo jsi?“ zeptala se housenka. „Tebe neznám, ty nejsi od nás“, prohlížela si neznámého tvora vykulenýma očima.

„Jsem žížala Andula a bydlím tady dole. Nahoru chodím jen málokdy, většinou po dešti nebo v noci, když je zem pěkně vlhká a voňavá. Sucho mi nedělá dobře!“ Žížala se o kousek posunula, aby si mohla housenku lépe prohlédnout. „Kampak máš namířeno?“

Terka zívla a vysvětlila Andulce, že hledá vhodnou postýlku. Žížala jí poradila: „Támhle u třetí hlávky leží pěkný křemen, pod ním se ti bude spát jako v bavlnce! Jen dej pozor na kosa. Létá sem na svačinu. A až se vyspíš, můžeme si spolu dát závody, kdo bude dřív u pažitky. Závodíš ráda?“ Andulka se dívala na ospalou Terku a říkala si, že ta se ve zdraví pod kámen asi nedostane. Usne cestou a sezobne ji kos. Ale to by nebyla Andulka, aby něco nevymyslela. Poprosila o pomoc včelku, která právě letěla kolem s plnými košíčky pylu do úlu.

Terka si to šinula, co noha nohu mine, od hlávky k hlávce. Právě byla uprostřed mezi druhou a třetí, na dohled od křemene, když se nad ní mihl černý stín a Terka zahlédla, jak kos otvírá zobák, aby ji sezobl. Ale co to? Ozvalo se bzučení a kolem kosa najednou kroužil roj včel. Měl co dělat, aby jim uletěl. Terka včeličkám děkovala za záchranu.

„Poděkuj své kamarádce, žížale Andulce, to ona se o tebe postarala. Požádala nás, abychom tě ochránily. Hezky se vyspi!“ popřály Terce a odletěly. Housenka se nasoukala do skrýše pod kamenem a okamžitě usnula.

Žížala Andulka se těšila na závody s Terkou. Hlídala u křemenu, kdy se konečně Terka dosyta vyspí a půjdou spolu soutěžit. Nakukovala do škvírky u země, ale nic tam nezahlédla. Byla tam tma a ticho. Trvalo to dlouho. Potom Andula zaslechla zpod kamene nějaký podivný šramot a najednou, odtamtud vylétl nádherný bělostný motýl s černými skvrnami na křídlech. Zakroužil nad ním a pak usedl vedle žížalky.

„Kde ses tam vzal?“ zeptala se překvapená Andulka a hned pokračovala:
„Viděl jsi tam Terku? Copak pořád ještě spí?“

„Já jsem housenka Terka, tedy vlastně teď už bělásek Terka. Pod kamenem jsem se zakuklila a než jsem se dosyta vyspala, stal se ze mě motýl. My housenky to tak máme, víš?“ a motýlek Terka mávla křídly a letěla, jako by tančila.

„Hmmm! S tebou ale já závodit nemůžu, to by nebylo spravedlivé. Jako housenku jsem tě porazit mohla, ale jako motýla rozhodně ne!“ Pak se zamyslela: „Budu se muset někoho zeptat, jestli se náhodou taky nekuklíme. Ale myslím, že ne. My, žížaly, vypadáme jako provázky po celý život.“ Ještě chvíli se dívala za běláskem a pak vklouzla svou chodbičkou zpátky do podzemí.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

Na listu zelí se pásla boubelatá, zelená housenka Terka. Nejprve prokousala jen malou dírku, pak ji rozšířila na větší a ještě větší. Nakonec zůstal z listu jen okousaný pahýl a z Terky vyrostla pěkně baculatá housenka. Už neměla na další zelíčko chuť a začala zívat na celé kolo.

Napadlo ji, že si najde nějakou skulinku pod kamenem, kde si na chvíli zdřímne. Slezla po košťálu dolů a začala hledat příhodné místo. Podlezla pod rodnou hlávkou a mašírovala na svých mnoha nožkách ke druhé. Najednou se jí do cesty postavila růžová hlava. Obě vypískly leknutím. Hlava i Terka. Hlava vklouzla znovu zpátky pod zem a Terka zůstala zkoprněle stát na místě. Zježily se jí všechny chloupky na zeleném těle.

Za chvilku se hlína před housenkou pohnula a hlava se opět vynořila z půdy. Rozhlédla se a vysoukala se na povrch celá. Za hlavou se táhlo dlouhé tělo jako růžový provázek. Žádné ruce, žádné nohy! „Kdo jsi?“ zeptala se housenka. „Tebe neznám, ty nejsi od nás“, prohlížela si neznámého tvora vykulenýma očima.

„Jsem žížala Andula a bydlím tady dole. Nahoru chodím jen málokdy, většinou po dešti nebo v noci, když je zem pěkně vlhká a voňavá. Sucho mi nedělá dobře!“ Žížala se o kousek posunula, aby si mohla housenku lépe prohlédnout. „Kampak máš namířeno?“

Terka zívla a vysvětlila Andulce, že hledá vhodnou postýlku. Žížala jí poradila: „Támhle u třetí hlávky leží pěkný křemen, pod ním se ti bude spát jako v bavlnce! Jen dej pozor na kosa. Létá sem na svačinu. A až se vyspíš, můžeme si spolu dát závody, kdo bude dřív u pažitky. Závodíš ráda?“ Andulka se dívala na ospalou Terku a říkala si, že ta se ve zdraví pod kámen asi nedostane. Usne cestou a sezobne ji kos. Ale to by nebyla Andulka, aby něco nevymyslela. Poprosila o pomoc včelku, která právě letěla kolem s plnými košíčky pylu do úlu.

Terka si to šinula, co noha nohu mine, od hlávky k hlávce. Právě byla uprostřed mezi druhou a třetí, na dohled od křemene, když se nad ní mihl černý stín a Terka zahlédla, jak kos otvírá zobák, aby ji sezobl. Ale co to? Ozvalo se bzučení a kolem kosa najednou kroužil roj včel. Měl co dělat, aby jim uletěl. Terka včeličkám děkovala za záchranu.

„Poděkuj své kamarádce, žížale Andulce, to ona se o tebe postarala. Požádala nás, abychom tě ochránily. Hezky se vyspi!“ popřály Terce a odletěly. Housenka se nasoukala do skrýše pod kamenem a okamžitě usnula.

Žížala Andulka se těšila na závody s Terkou. Hlídala u křemenu, kdy se konečně Terka dosyta vyspí a půjdou spolu soutěžit. Nakukovala do škvírky u země, ale nic tam nezahlédla. Byla tam tma a ticho. Trvalo to dlouho. Potom Andula zaslechla zpod kamene nějaký podivný šramot a najednou, odtamtud vylétl nádherný bělostný motýl s černými skvrnami na křídlech. Zakroužil nad ním a pak usedl vedle žížalky.

„Kde ses tam vzal?“ zeptala se překvapená Andulka a hned pokračovala:
„Viděl jsi tam Terku? Copak pořád ještě spí?“

„Já jsem housenka Terka, tedy vlastně teď už bělásek Terka. Pod kamenem jsem se zakuklila a než jsem se dosyta vyspala, stal se ze mě motýl. My housenky to tak máme, víš?“ a motýlek Terka mávla křídly a letěla, jako by tančila.

„Hmmm! S tebou ale já závodit nemůžu, to by nebylo spravedlivé. Jako housenku jsem tě porazit mohla, ale jako motýla rozhodně ne!“ Pak se zamyslela: „Budu se muset někoho zeptat, jestli se náhodou taky nekuklíme. Ale myslím, že ne. My, žížaly, vypadáme jako provázky po celý život.“ Ještě chvíli se dívala za běláskem a pak vklouzla svou chodbičkou zpátky do podzemí.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

Petřík se chystal na noc k babičce. Než odešel ráno do školky, připravil si na stolek pastelky, aby je nezapomněl doma jako posledně. Moc rád si kreslil.

Pastelky se tísnily v papírové krabičce. „Au, nestrkej do mě, zlomíš mi špičku“, hartusila zelená pastelka na svou modrou sousedku. „A netlačte se nebo tu s vámi nebudu! Nevím, co byste si beze mě počaly. Nenamalovaly byste ani strom, ani trávu, dokonce ani kytičky!“

Ostatní pastelky nevěřícně kroutily tuhami. Co si to ta zelená o sobě myslí. Žádná z nich nemá v krabičce dost místa, ale proč hned vyhrožovat útěkem. Stačí trochu se uskrovnit a vejdou se všechny!

Jenže domýšlivá zelená si vedla svou: „Už mě to tady s vámi nebaví, jste nudné, obyčejné barvy. Žádná z vás sama k ničemu není a nic pořádného nenamaluje. Zato já se bez vás docela dobře obejdu! Klidně sama namaluju třeba les nebo fotbalové hřiště!“ vytahovala se zelená pastelka a šup!, vyskočila z krabičky ven. Kutálela se po stolku až k okraji a nabírala stále větší rychlost. Na jeho okraji už to nestačila ubrzdit a spadla na zem. Nárazem se jí ulomila špička a pastelka zůstala ležet pod židličkou.

Petřík přišel ze školky a hrnul se pro své věci. Moc se k babičce těšil. Začal si všechno ukládat do batůžku. Zvedl ze země i zelenou pastelku. Podivil se sice, jak se tam dostala, ale neměl čas o tom moc přemýšlet. Spěchal, protože maminka už na něj volala, že jim ujede autobus. Hodil batůžek na záda, do náruče vzal zajíčka – plyšáčka a upaloval ke dveřím.

U babičky bylo všechno jako obvykle. Petřík se s ní přivítal, snědl tvarohový koláč s kakaem, pohrál si s pejskem Ferdou a odpoledne uteklo jako voda. K večeru se Petřík posadil v kuchyni ke stolu a otevřel své pastelky. Babička vařila večeři, povídala si s Petříkem a on si přitom kreslil. Nakreslil babiččin domeček i se zahrádkou.

Že chybí zelené pastelce špička, zjistil, až když chtěl namalovat trávník. Požádal babičku, aby mu pastelku ostrouhala, ale ta právě neměla čas. Musela obracet palačinky, aby se nepřipálily. Ale poradila Petříkovi, jak na to:

„Namaluj trávu nejdřív modrou barvou a potom ještě přes ni žlutou. Uvidíš, jaký se stane div. Trávník zezelená!“ Petřík kroutil nevěřícně hlavou, ale zkusil to. Opravdu! Na papíře se objevila zelená tráva!

„Teda, babi, ty jsi tak chytrá“, žasl Petřík, ale ona zavrtěla hlavou:
„Kdepak já! To jsou zákony přírody. Ale to se budeš učit ve škole, až budeš starší!“

Petřík byl zvědavý, jestli to takhle jde i s jinými barvičkami. Babička mu poradila, aby to sám vyzkoušel. A tak Petřík přišel na to, že žlutý citron přemalovaný červenou pastelkou se změní v pomeranč. Hnědá čokoláda, že se dá namalovat smícháním zelené a žluté a na fialové zvonky potřebuje červenou a modrou.

Zelená pastelka zůstala polámaná. Petřík už ji nepotřeboval. Ostrouhala mu ji maminka až doma. Ležela v krabičce a styděla se za svou domýšlivost. Ostatní pastelky ji zase přijaly mezi sebe, protože už věděly, že všechny barvy jsou stejně důležité a že se jedna bez druhé neobejde.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

Představujeme elektronickou knihu „Z pohádky do pohádky“ od autorky Ivany Lukášové. Ke stažení je e-kniha zde.

Příběh je o jednom malém chlapci, který se šťastnou náhodou dostal do pohádkové říše a zažil tam mnoho dobrodružství, která změnila jeho život.

• Pomoc strašidlo?!
• Před bránou…
• Studniční duch a jeho trápení
• Strážce lesa a strom přání
• Ztráty a nálezy
• Obr spí, obr vstává (pozor!)
• Tajemství perníkové chaloupky odhaleno!
• Můj kamarád Bubák
• Život v podzemí
• Byl to jen sen?!

Kamil stál opřený o plot s rukama v kapsách a pozoroval zedníky, jak zručně skládali jednu cihlu vedle druhé do postýlek z malty a jak je v další řadě šikovně kladli přes sebe. Nový dům rostl pod jejich rukama jako z vody.

Sebral kousek cihly a začal si malovat na chodník. Namaloval domeček, v něm okna a dveře a komín a vedle něj plot a za plotem květiny. Jenže co to? Ne a ne namalovat pěknou kytičku. Pořád mu pod rukou vycházely jen rovné čáry, žádná do obloučku.

Prohlížel si úlomek a zeptal se nahlas: „Proč mi to děláš? Chci namalovat kytky a obláčky a sluníčko a ty kreslíš pořád jen rovně.“

Cihla v jeho ruce se ještě víc začervenala: „Ty nevíš, že my, cihly, jsme hranaté kvádry a umíme malovat zase jen hranaté obrázky? Vím, je to nepříjemné, však se za to také stydíme. Právě proto jsme všechny tak červené. Nemysli si, že by se nám nelíbilo malovat jablíčka a jahůdky, ale nám to opravdu nejde. Kéž by se někomu podařilo nás to naučit!“

„Zkusím to“, slíbil Kamil. Strčil úlomek do kapsy a utíkal domů.
„Tati, dají se udělat kulaté cihly?“ Kamil visel na tátovi očima.
„Proč ne, určitě by to šlo, ale k ničemu by to nebylo! Zkus něco postavit z kuliček! Nejde to. Každá stavba se ti hned pod rukama rozsype.“

„Hm. A co placaté cihly, třeba jako koláče? To by šlo?“ Kamil se nevzdával.
„Jistě, ale ani to by nemělo žádný smysl. Do domu z takových cihel by táhlo, byla by v něm zima. A ani obrázek by sis na takovou zeď nepověsil!“ Tatínkovi bylo divné, proč se na to Kamil vyptává.

„Chtěl bych, aby cihly dokázaly udělat něco kulatého“, odpověděl smutně.
„Ale to ony umí! Postaví třeba válcovitou věž nebo kulatou klenbu. Říká se jí kopule. Vzpomínáš si, jak jsme byli o prázdninách na tom zámku? Tam jsi takovou viděl“, řekl tatínek.

„Máš pravdu“, zaradoval se Kamil. „Ale jak to udělají?“ zjišťoval dál.
„To umí zruční zedníci. Taková věž se staví podle výkresů, které jim nakreslí ten, kdo tomu dobře rozumí. Není to snadné, musí se pracovat pečlivě.“ Kamil vyběhl ven. Vytáhl z kapsy úlomek cihly a chtěl ji poučit. Ale cihla ho předešla:

„Všechno jsem slyšela. Takže když umíme do kulata stavět, musím umět i kulaté tvary kreslit. Pojď, zkusíme to znovu! Prosím tě, pevně mě drž a veď mě, třeba se to tentokrát povede.“

A opravdu. Kdo ví, jestli to bylo tím, že si víc věřila nebo tím, že ji Kamil dobře vedl, nakreslila slunce, mráčky, kytičky v zahrádce a vedle nich sněhuláka. Asi ze samé radosti, vždyť ten se tam vůbec nehodil!

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

Na dvorku je po ránu živo. Babička sype slepicím zrní, sbírá vajíčka, zakládá králíkům krmení a všem dává do misek a do korýtek čerstvou vodu k pití. Ze svého kotce ji pozoruje šedý králík Toník. Babička na něj spiklenecky mrkne, když zavírá jeho kotec a kontroluje, jestli to udělala pořádně. Oba vědí proč!

Toník lehával těsně u dvířek, chroupal seno a snil, jaké by to bylo, kdyby se mohl podívat tam, odkud babička přináší vodu a dobroty k snědku. Do králíkárny přilétaly mouchy a králík se jich vyptával, jaké to tam venku je. Mouchy se jen chichotaly a mlčely. Znaly jen cestu ke hnojišti a okolo králíkárny.

Jednou se stalo něco nečekaného. Toník se díval za babičkou, jak odcházela s prázdným košem ze dvorku. Natáhl se na své oblíbené místo, ale co to, dvířka se pootevřela, jakmile se o ně opřel hřbetem! Babička je zapomněla pořádně zavřít! Strčil do nich ještě trochu čumáčkem, otevřel je dokořán, odhodlal se a skočil. Byl volný! I Jeho známé mouchy leknutím zabzučely a zavířily vzduchem. Taková opovážlivost! Kdo to kdy viděl?

Králík se chvíli rozhlížel a přemýšlel, co dál. Několika skoky se dostal k tyčkovému plotu, ale tady byl s rozumem v koncích. Dál se stejně nedostane a širý svět neuvidí! Hopkal podél plotu a podívejme se! Jedna tyčka byla zlomená a dole jí kousek chyběl. Skulina byla velká tak akorát, aby se protáhl ven.

Toník se ocitnul v králičím ráji. Aspoň mu ti tak připadalo. Hned za plotem rostly velké hlávky zelí, vedle sladká mrkvička a ještě kousek dál fialové kedlubny. Samé dobroty! Toník nevěděl, do čeho se pustit dřív. Tady se mu bude líbit, tady už zůstane, rozhodl se. Svět je přece jen krásné a vlídné místo k životu! Okusoval šťavnaté listy zelí, hryzl několikrát do červeného vršku mrkve a pak usnul s plným bříškem v záhonku mezi rajčaty.

Zdálo se mu o slepicích z rodného dvorku a o babičce, jak mu nalévá vodu do misky. Ale proč jí lije i na něho? Náhle se probudil. To nebyl sen, to na něj opravdu padaly kapky vody. Pršelo! Toník honem hledal úkryt a našel ho pod listím rebarbory. A nebyl tam sám. Leželo tam něco kulatého a zabíralo mu to místo. Zkusil to odstrčit packou, ale bolestivě se popíchal. Najednou se to klubíčko pohnulo. Toník uskočil a vylekaně se díval do očí nějakého divného zvířete. Strachy se ani nedokázal pohnout.

„Proč na mě tak koukáš? Tys ještě neviděl ježka?“ zeptalo se to zvířátko a králík musel přiznat, že ne. Ježek zakroutil nevěřícně hlavou:

„Co je to za nevzdělance“, brumlal si pro sebe a odcupital hlouběji pod rebarboru.

Zmoklý králík seděl pod velkým listem a vzpomínal, jak mu bylo dobře v suché a v teplé králíkárně. Nehrozilo mu tam žádné nebezpečí od neznámých tvorů. Začalo se mu stýskat dokonce i po mouchách a rád by se vrátil.

Jenže i kdyby nepršelo, našel by cestu zpátky? Déšť ustal až odpoledne a zase vysvitlo sluníčko. Toník si usušil promočený kožíšek, ale už se mu ve světě pranic nelíbilo. Ležel na cestičce mezi záhonky a byl moc nešťastný.

„Tak tady jsi! Až sem ses dostal, ty tuláku!“ Toníkovi se rozjasnil svět. To byl hlas babičky! Našla ho! Vrátí se domů! Babička odložila motyčku, kterou se chystala okopávat zeleninu a zvedla Toníka do náruče.

„Tak pojď, ty ušatý nezbedo, odnesu tě zpátky do králíkárny“, hladila ho babička po hřbetě a za chvilku už ležel na svém místě, ve svém kotci a bylo mu krásně.

Často a rád vyprávěl králík mouchám o své dobrodružné výpravě do velkého světa. Ale že se mu stýskalo a že se měl dokonce i strach, to si nechal pro sebe.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

Po bílém květu kopretiny běhala červená beruška Věruška a hlídala si svoje hospodářství. Pod květem, pěkně v suchu a v teple, se pásly vykrmené mšice. Jejich sladké „mlíčko“ beruškám moc chutná, proto se o své stádečko dobře starají. Někdy se stane, že se k němu nenápadně dostane jiná beruška, která si chce ukrást trochu té dobroty. To má potom beruška Věruška plné ruce práce, aby takovou zlodějku odehnala. Ať se postará o vlastní stádo!

Jednou zase Věruška obcházela svůj stateček a pozorovala, jestli se někde neobjeví vetřelec. Najednou zavířil vzduch a na protější straně přistála jiná beruška.

„Už je to tu zase!“ pomyslela si Věruška a hnala se přes bílé okvětní plátky, aby ji poslala pryč. Ale co to, tahle beruška je uplakaná a o Věruščino stádo nemá nejmenší zájem.

„Promiň, jen si chvilku odpočinu a hned zase poletím!“ omlouvala se.
„Jistě! Copak se ti stalo, že pláčeš!“ Věruška jí podala kapesníček z pavučinky, aby si utřela slzy.

„Podívej se mi na záda! Co vidíš? Tedy vlastně co nevidíš?“ vzlykala beruška Maruška. Tak se ta ubrečená berunka jmenovala. „Někde jsem cestou poztrácela tečky. Zbyly mi jen dvě. Všude jsem je hledala, ale jsou nadobro pryč!“ Beruška se znovu hlasitě rozplakala. „Takhle nemůžu mezi broučky, vždyť se mi budou posmívat!“

„Ale jdi ty, to není takové neštěstí, pročpak by se ti posmívali. A vůbec, červený kabátek jen se dvěmi tečkami ti moc sluší!“ snažila se Věruška povzbudit Marušku.
„Tak víš co, pomůžu ti tvé tečky hledat. Dvoje oči víc uvidí“, navrhla Věruška a hned rozevřela krovky a připravila se k letu. Beruška Maruška si utřela poslední slzu, vděčně Věrušce poděkovala a už šmejdily okolo kopretin a hledaly a hledaly. Několikrát se jim zdálo, že nějakou tečku zahlédly, ale pokaždé to byl jen planý poplach. Ne a ne nic najít. Utrmácené dlouhým hledáním se posadily na kámen a Maruška už zase nabírala k pláči.

Opodál se posadila moucha a začala si čistit nožky:
„Proč bulíš, bolí tě něco?“ zeptala se trochu neomaleně smutné berušky.

„Ne, to ne, ale poztrácela jsem pět teček ze svého kabátku“, fňukala Maruška.
Moucha si ji prohlédla ze všech stran, dokonce i vzlétla, aby jí dobře viděla na záda: „Myslím, že jsi žádné tečky nepoztrácela, myslím, že jsi jich nikdy víc neměla“, řekla moucha a pokračovala:
„Nedávno jsem létala doma u jednoho pana učitele a viděla jsem u něj v knížce obrázky broučků. Byl tam i obrázek berušky dvojtečné. Jako by ti z oka vypadl. Nebo spíš ty jemu.“

Maruška údivem otevřela pusu a Věruška ji vyzvala:
„Pojď, zaletíme se tam podívat.“ Měly štěstí! Pan učitel si četl venku na zahradě právě v té knížce s obrázky. Stačilo si chvíli počkat, než nalistoval stránku o broučcích. Dvojtečná beruška Maruška jako by se viděla v zrcadle. Žádné poztrácené tečky, její kabátek má jen dva puntíky odjakživa!

Zvedla červené krovky, narovnala si průhledná křidélka a samou radostí se dala do tance. Její sedmitečná průvodkyně Věruška se k ní přidala a nakonec si dala říct i moucha. Tu to za chvíli přestalo bavit a tak se s beruškami rozloučila. A když berušky začala zmáhat únava z tance, pozvala Věruška Marušku na trochu sladkého „mlíčka“ od svých mšic. Pak se rozloučily a Maruška letěla zase něco hledat. Vlastně někoho! Stejné dvojtečné berušky, jako byla ona. Určitě je našla brzo.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka z elektronické knihy Předškoláci

V jednom malém domečku u lesa bydlela babička. Ta babička měla překrásnou zahrádku. Pěstovala tam všechno možné. Borůvky, maliny, ostružiny a jahůdky. Jednoho dne si koupila od paní zahradnice semínko fazolky. Když přišla domů, tak si semínko fazolky pečlivě vsadila do hlíny. Každý den chodila semínko fazolky zalévat. Fazolka každý den rostla do větší výšky. Jednou, když šla babička do trhu pro mrkvičku a hrášek do polévky, tak z fazolky vylezl malinký mužíček jménem Fazolínek.

Fazolínek si promnul očka a chystal se podívat se na svět. Vtom zob už vězel v jestřábově velkém zahnutém zobáku. Fazolínek plakal a naříkal, ale jestřáb s ním letěl až na vrcholek hory do svého hnízda. Dlouho se mu stýskalo po své fazolce, ale po čase se v jestřábově hnízdě zabydlel a pustil kořínky. Jeden kořínek rostl nahoru, nahoru ke sluníčku. Ten druhý se plazil po skále dolů k zemi. A tak vznikla cesta ke sluníčku. Kdo chtěl, mohl si vylézt nahoru do oblak.

Autorka: Eva Černochová, 9 let
Žákyně Základní školy Mozartova 48, Olomouc

Byla, nebyla, jedna malá vesnička někde uprostřed Evropy. Její jméno není až tak důležité, zato jeden z příběhů, který se tam stal, je hodně významný – především pro vás, pro děti. Tak se hezky posaďte, budu vám vyprávět příběh o Prvním vánočním dárku.

Stalo se to už hodně dávno – v době, kdy pohádky byly teprve v plenkách. V chaloupce na kraji vesničky žila jedna chudá rodina. Táta, máma a dvě děti – Barunka a Vašík. Navzdory chudobě byli šťastní, protože se měli moc rádi.

Obě děti už chodily do školy, byly hrozně zvědavé, a proto školu milovaly. Jednou, byl zrovna podzim, jim paní učitelka vyprávěla o Adventu a o narození Ježíška. Děti poslouchaly tiše jako pěny, Vánoce měly moc rády a každý rok se na ně těšily.

Když šli Bára s Vašíkem domů, došlo jim, že Vánoce jsou vlastně Ježíškovy narozeniny a bylo jim divné, že nikoho nenapadlo mu nějaké dárky přichystat. Jaké by to byly narozeniny bez dárků, že?!

Rozhodli se, že to změní a že letos Ježíškovi nějaké dárky přichystají. Protože neměli peníze, všechny dárky museli ručně vyrobit. Den za dnem přemýšleli, jaké dárky by to měli být. Pomalu se už blížily Vánoce a oni stále ještě neměli žádný nápad.

Až jednou … Vraceli se ze školy lesem a uviděli hajného, který připravoval zvířátkům do krmelce jídlo (jablíčka, mrkev, žaludy, kaštany, apod.). Barunku napadlo, že by dárky mohli udělat ze sušeného ovoce, oříšků, skořápek a zbytků látek. Vašík zase říkal, že by bylo pěkné ozdobit jimi malý stromeček, který jim rostl na zahrádce. „Dáme na něj i nějaké svíčky – bude to jeho narozeninový dort,“ nadšeně vykládal Vašík a Barunka se přidala: „Jasně, poprosíme o pár svíček pana faráře. Stromeček pak bude krásně svítit a Ježíšek alespoň uvidí, kde má přichystané dárky.“

Děti opravdu všechno stihly. 24. prosince byl konečně smrček ozdobený. Děti před ním stály a stromeček celý svítil do tmavého večera. Na nebi vyšla první hvězda a najednou ke stromečku přišly i ostatní děti z vesnice. Zajímaly se, co se tam děje a proč. Vašík jim to prozradil. Také ostatní děti chtěly něco Ježíškovi dát. V tu chvíli Báru něco napadlo a zeptala se ostatních: „Víte, o co usiloval Ježíšek? Proč se vlastně narodil?“ Děti nevěděly, pouze krčily rameny. „No přece, aby byli všichni na sebe hodní, ne?“ vysvětlila jim a dodala: „Co kdybychom slíbili, že budeme celý rok hodní. Pokud to dodržíme, bude to víc, než všechny poklady světa!“ Všichni kolem souhlasili, a tak k tmavému nebi stoupal jeden veliký dárek pro Ježíška.

Najednou se dětem zdálo, že večernice je blíž a blíž, uslyšely slabý cinkot zvonečku a jejich stromeček zalilo zvláštní světlo. Když vše utichlo, pod stromečkem se objevily dárky. Každé z dětí tam mělo své tajné přání – někdo panenku na hraní, jiný cínového vojáčka, další koloběžku. U každého dárku byl malý lísteček podepsaný Ježíškem, ve kterém každému děkoval za dárek a přál veselé Vánoce.

Od té doby každé dítě, které je hodné a poslušné, dostane od Ježíška pod stromeček nějaký dárek.

Autorka: Jana Krejčí
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Uprostřed hlubokých lesů a skal, které člověk ještě nikdy neprozkoumal, existuje malá země, kde nežijí lidé, nýbrž poníci a koníci všeho druhu. Není to země ani malá, ani velká, ani bohatá, ani chudá. Ale stejně, jako v lidském světě, i tam existuje spousta pravidel a zákonů, jejichž porušení musí být potrestáno.

Náš příběh se odehrává v Růžovém království, které je typické tím, že každý jeho obyvatel musí mít v hřívě zapleteno několik růží. Když je koník ve svém domečku a třeba spí, tak růže kvůli pohodlí mít nemusí, ale jakmile vyjde ven, mezi ostatní koníky a poníky, musí růže v hřívě mít. Ale bohužel, ne každému poníkovi se tato tradice líbí. Mezi takové poníky patří i mlaďoučká Mášenka, která se ráda válí v blátě, neustále někde poskakuje a dovádí, hraje si s ostatními poníky a růže v hřívě jí v její zábavě jednoduše překážejí. Proto se jednoho dne rozhodla, že už se dále podřizovat nebude a růže v hřívě nosit nebude. Jakmile ale bez růží vyšla ze svého domečku, strhl se veliký povyk, vrhlo se na ní několik poníků a Mášenka byla donucena buď růže nosit, a nebo ze svého domečku nevycházet. Mášenka proplakala několik dní a nocí, nechápala, proč musí žít zrovna v Růžovém království, ptala se sama sebe, proč jiná království poníků takové hloupé tradice nemají, jen zrovna to její království ano. Maminka vedle ní seděla, utírala jí slzy, ale ani to Mášence nepomáhalo. Po pár dnech, kdy nabrala nové síly, opět vyšla ze svého domečku bez růží v hřívě. A to se opakovalo po mnoho dní, až už to královna Růžového království nevydržela. Nechala Mášenku odchytit a zavřela ji na dobu neurčitou do vězení, které bylo vybudováno uprostřed silných a obrovských skal, ze kterých nebylo útěku. Mášenčina maminka plakala, chtěla svoji holčičku zpátky, ale královna se nenechala přemluvit. Mášenka opakovaně porušila tradici království a trest se proto nedal odpustit.

Uběhlo několik dní, které Mášenka strávila sama ve skalním vězení. Hodně nad sebou přemýšlela, ale stále byla podvědomě přesvědčená o tom, že žádné hloupé růže nosit nechce. Ale zároveň věděla, že s takovou myšlenkou se z vězení nedostane. Jednoho dne ráno ji vzbudily podivné zvuky, které se ozývaly zvenčí a neustále se přibližovaly. Mášenka poslouchala, co že se to děje, až poznala, že je to něčí veselý smích. Začala volat a ptát se, kdo je to, zprvu jí nikdo neodpovídal, ale po chvíli se dozvěděla, že to jsou poníci z vedlejšího království. Z království, kde žádná hloupá tradice nebyla. Začala poníky prosit, aby ji nějak vysvobodili, ale poníci nevěděli jak. Avšak slíbili, že přivedou pomoc. Vyprávěli jí o silném, udatném, bojovném poníkovi, který se ničeho nebojí, ničeho se nezalekne. Popsali ho jako rytíře, který má velmi statečné srdce. Mášenka jim ale jejich povídání nikterak nevěřila, i když ve skrytu duše doufala, že jí snad někdo opravdu pomůže.

Uběhlo několik dalších dní a Mášenka byla ještě více přesvědčená, že žádná pomoc nedorazí. Už už to chtěla vzdát, když tu najednou uslyšela zvenčí silný hlas, který volal její jméno. I ona začala volat, tak nahlas, jak jen to dovedla. Nemohla uvěřit vlastním uším, když zjistila, že je to onen udatný poník, o kterém jí vyprávěli ti neznámí poníci. Tento poník se jmenoval Cid a byl to syn krále a královny z vedlejšího Duhového království. Slíbil Mášence, že udělá vše pro to, aby jí pomohl. Mášenka vůbec netušila, že Cid o ní slyšel mnoho příběhů a moc se mu líbilo, jaké ona měla odvážné srdce a stála si za tím, co chtěla. Obdivoval ji a hodně mu záleželo na tom, aby Mášenka byla opět volná. Řekl Mášence, že mnoho dní teď uslyší jen tupé zvuky, ale ať se ničeho nebojí. Mášenka mu tedy věřila.

Opět uběhlo několik dní, možná i týdnů, Mášenka zoufale volala Cida, ale kromě hlasitých ran zvenčí nic neslyšela. Navíc ani nevěděla, co je to za rámus, co ho způsobuje, a byla hrozně moc zmatená a smutná.

Jednoho dne, když nastala temná noc a Mášenka uprostřed skal usnula hlubokým spánkem, povedlo se Cidovi k Mášence dostat a vysvobodit ji. A jak to dokázal? Mnoho dní a nocí kopal svými silnými kopyty do stěny skály, až dokázal, že skála povolila a on prokopal do skalního vězení otvor, kterým se akorát protáhla těla poníků. Něžně Mášenku vzbudil z jejího spánku a ještě rozespalou ji odvedl k sobě domů, do Duhového království, kde Mášenka opět usnula. Když se ráno probudila, rychle vyskočila na nohy a zmateně se rozhlížela kolem sebe, vůbec nechápala, co se to stalo, kde se ocitla,… ? Když uviděla Cida, tak nejprve nevěděla, kdo je to, ale když k ní promluvil, poznala ho po hlase. Cid se jí velmi zalíbil a věděla, že je to poník jejího srdce. Cid to cítil naprosto stejně, vyprávěl Mášence, jak o ní slýchal mnoho povídaček, o její odvaze, ale i drzosti – a to se mu na ní nejvíce líbilo.

Za několik dní byla velká svatba, díky níž se Mášenka stala obyvatelkou Duhového království a to znamenalo, že již nikdy nemusela nosit v hřívě zapletené žádné růže.

A jak to vypadalo v Růžovém království? Královna byla velmi rozzlobená, že se Mášence podařilo ze skalního vězení uprchnout, ale tento čin dodal odvahy mnoha dalším poníkům, kteří se ještě donedávna báli prosazovat svoje názory, tito poníci se hromadně vzbouřili, taktéž nechtěli v hřívě nosit nepohodlné růže a společnými silami donutili královnu tuto tradici zrušit. Místo růží v hřívě musel mít každý alespoň jednu sazeničku růží u svého domečku, což nikomu nevadilo a všichni poníci byli od té doby šťastní a spokojení.

Autorka: Markéta Jaklová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Žili, byli v jedné chaloupce dědeček a babička. Dědeček byl velice mlsný a jednoho dne povídá. Babičko, prosím tě, neusmažila bys mně zase koblížky? Umíš je takové dobré, sladké. Babička povídá: „Ráda bych ti dědečku usmažila koblížky, ale máme v komoře už jen zbytek mouky.“ „Tak mně usmaž alespoň jeden koblížek.“ Prosil dědeček. A tak babička udělala dědečkovi jeden maličký koblížek. A protože byl ještě horký, dala ho na okno, aby vychladnul.

Jenže Koblížek se nechtěl nechat od dědečka sníst a tak se protáhnul, že z okna seskočí a poutíká raději pryč – protáhneme si ruce a nohy. Seskočil tedy z okna a kutálel se po cestě pryč – válíme sudy na podložce. Zatím koblížek nikoho nepotkal, zatím ho nikdo nesnědl – ukazujeme prázdné otevřené ústa. Soustředíme se hlavně na polohu jazyka – lehce ho přisajeme na patro za horní zuby, zkoušíme takto vydržet několik sekund (5 – 10).

Ale jak se blíží k lesu, zvířátka ho uviděla a už se olizují, co že se to k nim blíží za dobrotu – lehce pootevřeme ústa a jazykem přejíždíme střídavě po horním a dolním rtu. Snažíme se, aby jazyk tvořil špičku. Poté zkusíme kroužit jazykem kolem dokola celých rtů na jednu i druhou stranu.

První potká Koblížka zajíc (zkusíme zahopsat jako zajíc) a povídá: „Koblížku, Koblížku, já tě sním.“ „I nesníš zajíci. Utekl jsem dědečkovi, babičce, uteču i tobě!“ A už se Koblížek kutálel pryč.

Takto můžeme předvádět jednotlivá zvířata, až se dostaneme k lišce. Jak víme, liška byla rychlá a Koblížka slupla, než se nadál – sevřeme rty k sobě a jazykem zevnitř střídavě tlačíme do jedné a druhé tváře, jako když má liška Koblížka v tlamě.

Protože ale liška věděla, že je správné si po každém jídle vyčistit zoubky – nezapomněla ani teď – čistíme si zoubky jazykem – lehce otevřeme ústa a přejíždíme špičkou jazyka po horní řadě zubů a pak po spodní řadě zubů.

Spoj Koblížka jenom s těmi zvířátky, se kterými se v pohádce setkal:

Pohádka může posloužit zejména při skupinové logopedické terapii v logopedických třídách. Samozřejmě se ale dají využít i s dětmi v běžné mateřské škole. Děti se u nich protáhnou, procvičí jak hrubou, tak i jemnou motoriku. Zejména se ale snaží rozvíjet oromotoriku, regulaci výdechového proudu a obecně mimiku obličejových svalů. K pohádce je také tématický obrázek na vymalování a jednoduché grafomotorické cvičení.

Autorka: Bc. Veronika Zajíčková
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Pohádka o domečku, který chtěl mít nožičky
(motivační pohádka k nácviku říkanky pro děti)

Byl jednou jeden domeček a ten vám byl děti moc a moc smutný. A jestlipak víte, proč? Byl smutný proto, že neměl nožičky! Nebavilo ho totiž stát pořád jen na jednom místě a vidět stále ty samé věci kolem sebe. Stejné stromy na zahradě i stejnou branku, kterou denně chodili obyvatelé domečku – děti, táta a máma.

Povídal si o tom s pejskem, který domeček a zahradu hlídal. „Pejsku, ty se máš, že můžeš běhat a vidět tolik hezkých věcí kolem sebe! Co já bych za to dal, kdybych měl nožičky, jako ty! Jak já bych si všechno pěkně prohlížel. To by bylo príma! Já vím, že to není možné, ale přece jen, alespoň jednou jedinkrát v životě bych si to chtěl vyzkoušet.“

Jednou, v pozdní noční hodinu, vlastně to bylo přesně o půlnoci, stalo se něco velmi zvláštního a nečekaného. Pejsek i domeček už nějakou dobu podřimovali, když tu najednou uslyšeli tichounké zazvonění: „Cililink, cink, cililink, cink, cink, cink.“ Chvilku poslouchali, jestli zvonění uslyší znovu, ale když se nic nedělo, pomysleli si, že se jim asi něco zdálo a začali znovu usínat. Po chvíli je však probudilo nové zvonění, tentokrát už vůbec ne tiché: „Cink, cinkilinky, cink, cink, cink a cink.“ Znělo stále hlasitěji a hlasitěji. Pejsek i domeček se začali rozhlížet, kdopak je to budí ze sladkého usínání? Věřte nebo nevěřte, milé děti, byl to měsíček na obloze! Cinkal svým zvonečkem z hvězdiček a tichounce, aby nikoho jiného neprobudil, šeptal: „Každý večer poslouchám, domečku, o čem si s pejskem povídáš. A proto také vím, že máš jedno veliké přání. Rozhodl jsem se dnes, že ti to přání na jeden den splním. Od této chvíle, do zítřejší půlnoci, budeš mít nožičky. Chceš?“ Domeček se na chvíli zarazil, protože nečekal, že by se mu jeho přání mohlo někdy splnit a rychle přemýšlel, zda opravdu chce nožičky mít. Ono je totiž obvykle něco úplně jiného, přát si něco a snít o tom… a najednou to mít na dosah ruky. Nakonec, po krátkém váhání, měsíčku souhlasně kývl.

Znovu zacinkal měsíční zvoneček: „Cink, cink, cink.“… a domeček náhle ucítil, že se kymácí a že vůbec nestojí rovně! Měl najednou veliký strach, že spadne! Ještě větší obavu však měl z pomyšlení, že svým kymácením a nakláněním probudí děti, mámu i tátu a oni se budou bát, že je zemětřesení! To tedy domeček opravdu nechtěl, aby někoho vylekal! Rozhodl se proto, že si nové nožičky vyzkouší raději až ráno. Až bude svítit sluníčko a všichni odejdou, jako každý den, děti do školky a rodiče do práce. Pomaličku si dřepl a čekal, až bude ráno. Nemohl však spát! Pořád přemýšlel, jaké to asi bude, až bude chodit. Přemýšlel a přemýšlel, až nakonec přece jen z toho velkého přemýšlení usnul.

Ráno ho sluníčko pošimralo paprskem na okýnku a potichoučku zašeptalo: „Domečku, vstávej, měl by ses učit chodit, už je málem bílý den!“ Domeček se lekl a chtěl rychle vyskočit, ale sluníčko ho zadrželo: „Dej pozor, buď opatrný, aby sis něco neudělal!“ Zatímco na něj sluníčko mluvilo, domeček na nožičkách se zkusil opatrně narovnat. Chvilku mu to sice trvalo, ale zanedlouho už si hrdě vykračoval po cestě. Nejdřív to šlo špatně, protože byl ještě příliš neohrabaný… připadal si stejně, jako malé dítě, které se učí chodit. Ale nakonec všechno zvládl! Domeček byl tuze moc šťastný a vesele běhal po celé zahradě. Úplně přitom zapomněl, že uvnitř něj jsou ještě děti, táta i máma! Když pejsek viděl, jak jeho kamarád skotačí, hlasitě zaštěkal, aby ho ten obr nezašlápl! Domeček se ale tak vylekal, že se celý popletený zamotal a… zakopl o pařez. Všechno bylo naráz vzhůru nohama… děti, táta i máma. Domeček začal plakat, protože ho všechno bolelo a také proto, že mu bylo líto lidí uvnitř. „Ti se asi museli potlouci!“ pomyslel si, když slyšel, jak máma a táta křičí. Rychle se podíval do svého bříška… a moc se mu ulevilo, když zjistil, že se uvnitř nikomu nic zlého nestalo!

Táta s mámou chvíli naříkali uprostřed všeho toho nepořádku, ale pak si všimli, že sluníčko už je hodně vysoko na obloze a domluvili se, že všechno nechají tak jak je a budou uklízet až večer. Popadli děti za ruce a rychle všichni odešli z domečku. Děti pospíchaly do školky a táta s mámou za prací.

Domeček zůstal s pejskem sám. Byl tuze nešťastný a už se mu vůbec nechtělo běhat, ani skákat. A to, že má nožičky, ho ani trošku netěšilo! Odbelhal se na svoje místo a netrpělivě čekal, až se večer znovu objeví na obloze měsíček. Odpoledne se vrátili domů táta, máma i děti. Všichni se divili, že nepoškozený domeček stojí opět na svém místě a měli z toho velikou radost. Hned se pustili do úklidu a práce jim šla pěkně od ruky.

Konečně nadešla půlnoc a z oblohy se opět ozvalo známé měsíční cinkání: „Cink, cinkilinky, cink, cink.“

„Tak co, domečku, líbilo se ti mít nožičky?“ ptal se měsíček a myslel si, že mu domeček poděkuje za to, že mu splnil jeho velikánské přání. Místo toho se však zdola ozvala tichounká prosba: „Vezmi si je prosím zase zpátky. Dnes jsem poznal, že domeček má stát na svém místě a nemá chtít běhat a skákat, jako pes! Každý má dělat to, k čemu je určen. A také jsem poznal, že není vždy dobře, když se nám vyplní všechno, o čem sníme!“

Měsíček se jen malinko pousmál, zacinkal znovu svým kouzelným hvězdičkovým zvonečkem… a zase bylo všechno, jak má být. Domeček opět bez nožiček stál pevně na svém místě a v něm, ve svých postýlkách, klidně spali táta, máma i děti. I pejsek, který byl moc rád, že to všechno nakonec dobře dopadlo, zavřel spokojeně oči a usnul lehoučkým psím spánkem. Poslední usnul unavený, ale teď už vůbec ne smutný domeček.

A pak už všichni celou noc jenom spali a spali a spali… jenom měsíček plul pomalu po obloze mezi hvězdičkami a usmíval se na všechny tam dole.

A my se děti naučíme o našem domečku říkanku:

Dům s veselou náladou, běhá ráno zahradou.
Tu zaštěkal na něj pes, dům zakopl o pařez.
Vše je vzhůru nohama, děti, táta i máma.
Poděšeně volá máma: „Jeminkote! Krindapána!“
Táta bručí: „Vím to jistě, dům musí stát na svém místě!“
Po zahradě běhá dům, tydli, tydli, tydlidum.

Poznámka: cinkání měsíčku ve výše uvedeném textu jsem podbarvila cinkáním skutečného zvonečku, lze použít i jiné nástroje, např. triangl aj.

Autorka: Libuše Čejková
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Do jedné malé vesničky přijely jednoho krásného letního dne kolotoče. „Co na takových kolotočích bývá? Co tam můžeme vidět?“ (děti odpovídají a zároveň některé kolotoče ukazujeme. Houpačka – houpeme se na zádech, řetízkový kolotoč – dvojice se chytnou za ruce a několikrát se otočí, horská dráha – uděláme hada a jedeme po třídě, v dřepu, ve stoje, nahoru, dolů, atd.)

A kromě těchto kolotočů tam byla také veliká střelnice. (zeptáme se, jestli všechny děti ví, co je to střelnice). A v takové střelnici se dá vyhrát spousta zajímavých věcí. Třeba růžičky – ukazujeme, jak čicháme k růžičce (zkusíme se nadechnout jenom nosem, mít pusinku zavřenou a při výdechu zase používat jen pusinku), pak si můžeme vystřelit také lízátko – všichni lížeme lízátko, nebo bonbon – kdo umí, zkouší střídavě nadouvat jednu a druhou tvář, jakoby cumlal bonbon. Někdo si také vystřelí třeba autíčko – vrčíme, snažíme se co nejvíce rozvibrovat rty.

Blízko kolotočů byl ale také jeden pán, který prodával balónky. Malé, velké, kulaté, šišaté, jaké kdo chtěl. Jeden balonek byl obzvlášť pěkný. Měl krásnou modrou barvu a byl pěkně kulatý. Také si s ním dal pán práci, aby ho pořádně nafouknul, zkusíme si to taky – všichni se snažíme pořádně foukat (dbáme na to, aby děti pěkně špulily rty). Když už se zdál pánovi dostatečně nafouknutý, zavázal ho provázkem, aby vzduch neunikl a připevnil ho k ostatním balonkům. Modrý balonek se pohupoval ve větru a byl hrdý na to, že je takový pěkně kulaťoučký a že si ho všichni prohlíží. Nemohl se dočkat, až si ho některé dítě koupí. Bál se, aby ho některý z větších balonků nezakryl a tak se snažil dostat se výš a výš a ještě se trošku nafouknout – pomalu nadouváme tváře, co nejvíc to jde, přitom si stoupáme a zvedáme ruce. Jenže, co se nestalo – jak se tak ten modrý balonek snažil dostat co nejvýš a být co největší a nejkulatější – najednou se přefouknul – a prasknul! – všichni se syčením vypustíme vzduch z tvářiček a sedneme/lehneme si zpět na zem.

Z krásného modrého balonku tak zbyl jen kousek modré gumy, který teď smutně ležel na zemi.

Pohádka nemá sice dobrý konec, můžeme ho ale využít k „ponaučení“. Ptáme se dětí, co si o tom myslí, když se snaží být někdo co největší a nejkrásnější, aby byl hodně vidět, jako ten modrý balonek v pohádce…

obtáhni barvami

Autorka: Bc. Veronika Zajíčková
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Za časů vlády Vohburgů našel chudý sedlák při cestě za robotou na loketský hrad, v místech dnešního Horního Slavkova, novorozeného chlapce. Vzal jej s sebou a předal miminko markraběnce Janě. Ta se hošíka ujala a pokřtila ho jménem Jan. Po svém nálezci nosil příjmení Svatoš. Dospěl ve statného jinocha, který nalezl své zaslíbení ve vědách. Jednou zadumaně seděl u břehu Ohře a hleděl do jejích vln. Najednou se z nich vynořila krásná víla a pravila: „Znám tvé tužby a naučím tě všemu, po čem prahneš. Ale musíš mi slíbit, že se nikdy nezaslíbíš jiné ženě.“

Svatoš byl její krásou i slibem očarovaný a tak nabídku přijal. Po čase jej však slib začal mrzet. Potkal dívku, do níž se zamiloval, a toužil si ji vzít za ženu. Spoléhal na to, že pomocí kouzel zlomí předchozí slib. Počala se chystat svatba. Svatební průvod stál před oltářem a zbývalo jen říci svá „ano“. Náhle se však zjevila ona víla a pomocí kletby proměnila celý svatební průvod ve skály. Uvidíme tu nejen oba milence, ale i kněze, svatební hosty, hudebníky i svatební povoz.

Kroužek a drahokam

Venku bylo moc hezky. Lesem, nedaleko Trpaslíkova šly děti na výlet. A aby se jim šlo ještě lépe, mlsaly přitom bonbony.

„Mamí, mně spad bonbon na zem, můžu si ho sebrat?“ povídá jeden klučina.

„To určitě ne, kloučku. Nech ho tam ležet. Pro tebe už je špinavý, mohl bys být nemocný. Oni si ho tu najdou třeba mravenečkové nebo někdo. Raději si utrhni jahodu. Je také sladká a mnohem zdravější“

Chvilku nato šel Kroužek s Proužkem na procházku. Také si říkali, že by si cestou mohli natrhat do zásoby lesní plody, nebude stále tak pěkné počasí. Když procházeli okolo pařezu, všiml si Kroužek krásného kulatého průhledného lesklého kamínku červené barvy. Neváhal, sundal čepičku a kamínek do ní schoval. Pak povídá Proužkovi: „Ty, Proužku“, zalhal Kroužek, „mě už dneska nějak bolí nožičky. Já už nikam nepůjdu. Jdi do lesa sám. Já si půjdu odpočinout do své chaloupky.“
O svém pokladu Proužkovi nic neřekl.

„Tak dobře, kamaráde. Když cestou najdu sladké borůvky, přinesu i pro tebe. Běž si raději odpočinout, když se necítíš dobře,“ měl chudák Proužek o kamaráda starost.
Mezitím Kroužek došel ke svému muchomůrkovému domečku. Sedl si na lavičku, sundal čepičku a vyndal kamínek. Však byl pěkně těžký, hlavičku už měl od té váhy pěkně pomačkanou. Dal si svůj poklad před sebe, různě s ním otáčel, naklápěl ho, překuloval a pozoroval, jak si s ním hrají sluneční paprsky. Jak se blýská. Pak mu na své zahrádce našel pěkné místečko mezi kvítky zvonečků. Mohl na něm oči nechat. A představte si, že dokonce zjistil, že jeho „drahokam“ voní. Voní po jahodách. O to víc se mu zalíbil. Potom zamkl branku u plotu, aby se k němu nikdo nedostal. Ještě jednou se přesvědčil, že se jeho novému pokladu dobře daří a posadil se na lavičku.

Zrovna tou dobou přišel k plotu Proužek a povídá: „Haló, Kroužku, nesu ti dobrotu. Koukám, že už ti je lépe, že se ohříváš na sluníčku. Pojď mi prosím pomoct.“

Proužek před sebou valil obrovskou šťavnatou jahodu. Rozdělíme se, bude dost pro oba. Kroužek jen trochu pootočil hlavu, aby nemusel odtrhnout oči od svého zázračného voňavého kamínku a houkl: „Jen si to nech, já nic nepotřebuju. Já mám něco lepšího. A vůbec, jdi si po svém. Nikoho sem nepustím.“

Proužek nemohl uvěřit svým uším. Kroužkův drahokam nebylo přes květiny vidět, a tak svému kamarádovi vůbec, ale vůbec nerozuměl. Na obloze se ale najednou objevily černé mraky. Honem odkoulel celou jahodu do kůlničky ke své pruhované chaloupce a šel se raději schovat. Však to bylo právě včas. Jen co za sebou zavřel dveře, spadla do zahrádky první mokrá dešťová kapka. Cák! Za ní druhá. Plesk! Pak třetí, čtvrtá a už lilo jako z konve.

Zato Kroužek se nešel schovat. To ze samého strachu, aby mu někdo jeho poklad ze zahrádky neodnesl.Vyndal si puntíkatý deštníček a zůstal sedět na lavičce. Jak tak pršelo, hodně se ochladilo. Brrr. Kroužkovi začala být zima. Nakonec se také schoval do chaloupky. Jenže už bylo pozdě. Začal kýchat a kašlat a nejhorší bylo, že v chaloupce neměl vůbec nic, ani jahody ani borůvky nebo maliny, všude prázdno. Pozdě litoval, že byl na Proužka, který se s ním chtěl rozdělit, tak ošklivý. A déšť pořád neustával. Na to, aby šel do lesa pro zásoby, nebylo ani pomyšlení, zvlášť s takovým nastuzením. Tak si jenom tak lehl do postýlky a byl čím dál slabší a slabší.

Zato Proužek, ten se měl dobře. Navařil si jahodovou marmeládu, po lžičkách ji ulizoval a pozoroval, jak dešťové kapky stékají po oknech. Ale stejně mu nebylo tak hezky jako jindy. Musel myslet na svého kamaráda Kroužka. Vrtalo mu hlavu, co se to s ním jenom stalo. Říkal si, jak se asi má, když ho vůbec není vidět. Nakonec mu to nedalo. Vzal pruhovaný deštníček, misku voňavé marmelády a vydal se ke Kroužkovu domečku. Zámek na vrátkách Kroužkova plotu deštěm zrezivěl, a tak do nich stačilo jen trochu drcnout a bylo otevřeno.

Proužek se rozhlédl. Kroužka nikde neviděl. Zaťukal na dveře chaloupky. Potom znovu, trochu silněji. A nakonec buch, buch, buch, zabouchal už docela silně. Pořád poslouchal, jestli neuslyší nějakou odpověď. Když zaklepal potřetí a nikdo se neozýval, chtěl odejít. Napadlo ho, že se asi Kroužek odstěhoval. Přece jen ale vzal za kliku. Bylo odemčeno. Vešel dovnitř. Hned viděl kolik uhodilo. Kroužek ležel v postýlce, byl celý hubený, puntíky na čepičce úplně vybledlé. Vypadalo to, že je s ním hodně zle.

Proužek pozdravil a honem, bez okolků, podal nemocnému trpaslíčkovi misku s jahodovou marmeládou. To je totiž, děti, pro trpaslíky ta nejlepší medicína. Kroužek sesbíral všechny síly, nabral si pořádnou lžíci marmelády a šup s ní do pusy.

Mňam, ta byla slaďoučká a voňavoučká. Kroužkovi se hned vrátila všechna síla. Bohužel ale nejen síla. Ta vůně mu také připomněla jeho zázrak, jeho lesklý poklad na zahrádce. Ani Proužkovi nepoděkoval, vyskočil z postele a hnal si to okolo vykuleného Proužka před domeček. A tam, tam zas vykulil oči Kroužek „Kde je můj drahocenný kamínek?“

Pršet už přestalo a jeho červený, voňavý drahokam byl fuč, jenom kalíšky zvonků byly plné jakési červené, voňavé šťávy, voněla ale úplně jinak, než voní obyčejně zvonečky, voněla po jahodách. To už za ním vyšel na zahradu Proužek a šel se ke zvonečkům také podívat. Jak tak šel, trochu se mu lepily botičky k zemi. Trpaslíčci se na sebe podívali. Nejprve ke kvítkům se šťávou přivoněli, potom tam smočili prstíček a olízli ho jako lízátko. Když zjistili, že je šťáva krásně sladká, každý hned jeden kalíšek vypil na posilněnou. Trpaslíčci se na sebe chvilku tak nějak podivně dívali a teprve za okamžik začalo velké ptaní a vysvětlování.

Kroužek se zastyděl za svoje chování, Proužkovi se omluvil a hodně moc mu za všechno poděkoval. Trpaslíček si totiž uvědomil, že dobrý kamarád je mnohem víc, než všechny poklady světa, ať jsou jakékoli.

A bobony? Ty příště raději nechá mravenečkům, těm budou určitě prospěšnější.

• Jaký poklad si ve skutečnosti Trpaslíček našel?
• Co zachránilo Kroužka?

Autorka: Kateřina Važanová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Proč se Proužek jmenuje Proužek

V Polici nad Metují bydlel malý kluk. Jmenoval se Jára. Ten Jára si vůbec nehrál s hračkami ani s kamarády. On nechodil ani ven. Pořád totiž seděl u počítače, kde hrál hry. Nejraději měl takové, kde se hodně střílí, jsou tam samí roboti a bojovníci. Nebo koukal na televizi. Na pirátské a strašidelné filmy. Pohádky a Večerníček, to ho vůbec nezajímalo.

„Pche, to je pro malé děti,“ říkal mamince, když ho zvala, ať se jde podívat na pohádku. Dokud bylo světlo, tak to byl mistr světa. Ale běda, jak se setmělo. Když ho maminka poslala spát a zhasla, už měl slzy na krajíčku. Představte si, že někdy se i počůral, protože si myslel, že cestou na záchod potká nějaká strašidla. Raději tam tedy nešel. Takový nesmysl.

Jára pak v noci spal neklidně, někdy se i celý vystrašený vzbudil z ošklivého snu.

S Járou v pokojíčku bydlel také jeho starší brácha Dáda.
Dáda, počítače rád neměl. Raději si zašel do knihovny vypůjčit nějakou pěknou knížku na čtení.

Dádu už to věčné Járovo noční fňukání přestávalo bavit a tak jednou povídá: „Jaroušku, zachumlej se do těch svých pruhovaných peřin a já ti něco prozradím. Já jsem totiž zjistil, že se k tobě do postele nastěhoval trpaslík. A protože bydlí v tvých pruhovaných peřinách, má také pruhovanou čepici i kalhotky a víš jak se jmenuje? No jak jinak než Proužek!“ Vysvětlil Járovi, že Proužek ho ochrání před všemi strašidly světa.

Dáda si toho trpaslíka vymyslel, aby Járu uklidnil. Ale Jára pořád žadonil, ať mu toho trpaslíka ukáže. Dáda uměl moc hezky modelovat. Vyndal tedy ze šuplíku modrou plastelínu a trpaslíčka vymodeloval. Ještě špejličkou vyryl pruhy na kalhotky a čepičku a bylo to. Proužek se smál od ucha k uchu. Járovi se trpaslík moc líbil. Postavil ho na poličku nad postelí a večer spokojeně usnul. Tentokrát neměl žádné sny o příšerách, které ho honí. Ráno se probudil a hned kouká na poličku. Ale co to? Trpaslík nikde. Byla prázdná.

Najednou vedle sebe slyší tenký hlásek: „Ahoj Járo? Jak ses vyspal?“

Jára kouká kolem sebe a co nevidí! Pruhovaný trpaslíček poskakuje po jeho pruhované peřině.

Jára se s trpaslíkem hned skamarádil. Proužek mu před spaním pomohl naklepat peřinku a také mu vyprávěl veselé pohádky. Když bylo potřeba, vyprovodil ho po tmě na záchod. Někdy si spolu hráli i ve dne. Posílali si autíčka, nebo stavěli ze stavebnice, také hráli pexeso. A na počítač a televizi? Na tu Jára úplně zapomněl. Časem už ani ke hře Proužka vůbec nepotřeboval.

Jednou takhle v sobotu povídá Járova maminka: „Kluci, připravte si batůžky, venku je krásně, půjdeme se projít do skal.“ Jára zavolal Proužka a vyrazili na Ostaš.
Šli po značkách a šipkách a těsně pod cedulí Skřítkov, se rozhodli udělat si přestávku na svačinu. Proužek také vylezl z batohu. Rozhlédl se, a když uviděl směrovku do Skřítkova, údivem se mu proužky na čepičce úplně zakroutily. Hned poprosil Járu ať se tam jdou spolu podívat. A víte, co tam našli? Našli tam malou, puntíkatou chaloupku a před domečkem na puntíkaté lavičce trpajzlíka… Ano uhodli jste, byl to náš Kroužek.

Když Jára viděl, jak je Proužek nadšený, navrhl mu: „Víš co, Proužku? Díky tobě už se večer vůbec nebojím, mám hezké sny, a umím mnoho prima her, tak jestli chceš, tak já ti na oplátku pomůžu tady ve Skřítkově postavit domeček a klidně si tu s Kroužkem zůstaň.“

Jak řekl, tak udělal. Nasbíral větvičky, kamínky, z mechu si trpaslík vystlal postýlku. Dáda zase pomohl vyhledat kůru, z které chaloupku postavili. Střídali bílou kůru z břízy a tmavší z dubu, aby byla chaloupka pěkně proužkovaná. Střechu upletli z trávy. Aby byla veselejší, upevnili na ni proužky z lístků barevných květin.

Chaloupka se opravdu povedla. Byla veselá jako trpaslíček Proužek a stála hned vedle puntíkované chaloupky kamaráda Kroužka, což bylo úplně nejlepší.

Jára se s trpaslíky rozloučil a slíbil, že až zase někdy půjdou s rodinou na výlet na Ostaš, určitě je přijdou s Dádou navštívit. Kroužek s Proužkem jim zamávali.

Kroužek přinesl novému sousedovi borůvkové palačinky na uvítanou, sedli si před domečky na lavičku a bylo jim krásně.

• Kde se vzal Proužek a proč?
• Jak přišel ke svému jménu?

Autorka: Kateřina Važanová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Proč se Kroužek jmenuje Kroužek

Byla jednou jedna malá holčička, jmenovala se Gábinka. Ta holčička už ale nebyla zas tak úplně malá. Chodila do první třídy. Měla krásnou červenou aktovku a tlustý penál, plný pastelek. Ona totiž ze všeho na světě nejraději kreslila. Ve škole měla moc hodnou paní učitelku, která by ráda Gábinku naučila spoustu zajímavých věcí. Jenomže – Gábinku škola vůbec nezajímala. Při vyučování nedávala pozor, dívala se z okna nebo si dokonce kreslila po lavici. Často si říkala: „Nač je ta škola dobrá? Umím kreslit, zpívat, sama se obléknu a najím, to mi docela stačí!“

Paní učitelka zrovna učila děti počítat puntíky a kreslit kruhy. Gábinka si ale místo počítání nakreslila do sešitu červenou pastelkou malého trpajzlíka. Trpajzlíka s kulatou hlavičkou, špičatou čepičkou a na kalhotkách měl spoustu bílých puntíků.

„Ty jsi ale roztomilý trpaslík! Ty ses mi povedl! Budu ti říkat Kroužek,“ spokojeně si řekla Gábinka. Najednou Kroužek zamrkal očičkama, usmál se na Gábinku a pěkně ji pozdravil.
Od té doby se začala Gábinka do školy těšit o mnoho víc. Moc se s Kroužkem skamarádila. Vždycky, když začala hodina, Kroužek Gábince řekl: „Teď poslouchej, teď je to moc zajímavé.“ A holčička ho poslechla. Najednou uslyšela hodně opravdu zajímavých věcí a mnoho užitečného se naučila.

Třeba jak se rozdělit s kamarády o bonbony, aby to bylo spravedlivé. To totiž bez počítání opravdu nejde. Gábinka teď už do školy chodila ráda. Dávala pozor, všechno si pěkně pamatovala, měla samé jedničky a trpajzlíčka, toho už vůbec nepotřebovala, protože díky němu pochopila, že je ve škole vlastně docela hezky.

Ke konci školního roku povídá paní učitelka: „Zítra, děti, půjdeme na výlet na Ostaš.“
Všichni se zaradovali. Gábinka si připravila batůžek se svačinou a vzala s sebou také Kroužka. Bylo by mu to líto, kdyby zůstal ve škole. Ve skalách ještě nikdy nebyl.

Ten den bylo opravdu nádherné počasí a všechny děti si výlet moc užívaly. Když už je trošku bolely nohy, řekla paní učitelka: „Tady, pod tou trpasličí skálou, posvačíme.“
Také Gábinka otevřela svůj batůžek. Rozdělila se s kroužkem o svačinu. A Kroužek najednou povídá: „Víš, Gábinko, tady je tak krásně a ty mě vlastně už vůbec nepotřebuješ. Co kdybych tady zůstal?“ A Gábinka? Nejdřív se trochu zarazila. Kroužek byl její nejlepší kamarád. Ale potom pokývala hlavou. „Máš pravdu, Kroužku. Za chvíli bude vysvědčení a o prázdninách ve škole nikdo nebude, bylo by ti tam smutno. Jestli opravdu chceš, zůstaň tu.“

Kroužek podal Gábince ručičku a Gábinka mu dala pusinku na rozloučenou. Paní učitelka už také svolávala děti k návratu. Ještě se na sebe naposled usmáli, Trpaslík Gábince zamával a zmizel za borůvkovým keřem. Gábinka pak měla na vysvědčení samé jedničky. Kroužek, ten si v lese postavil malinkatou chaloupku s červenou střechou a bílými puntíky a za hezkého počasí si spokojeně vysedává na puntíkaté lavičce, popíjí borůvkovou limonádu. Vzpomíná na Gábinku a je mu hezky.

• Kde se vzal Kroužek a proč?
• Jak přišel Kroužek ke svému jménu?

Autorka: Kateřina Važanová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Kroužek a Proužek jsou dva trpaslíci žijící v lese (Stolová hora Ostaš u Police nad Metují). V příbězích trpaslíci zažívají různá dobrodružství, jejichž podstatou bývají hlavně děti, které se díky trpaslíkům ponaučí. Děti se učí hlavně pěknému vztahu k přírodě a sobě samým.


Proužek a Kroužek

Byla jednou jeden les kousek od Police nad Metují na Ostaši. A tam, nedaleko od sebe, stály dvě maličké chaloupky. Nebyly jen tak obyčejné. Jedna byla celá pruhovaná, jenom stříšku měla žlutou,a ta druhá měla bílé zdi a červenou střechu s bílými puntíky jako muchomůrka.

Hádejte, kdo v těch chaloupkách bydlí. No přece trpaslíčci. Kdo by taky mohl bydlet v takovém malém domečku? Ten, který bydlí v pruhovaném domečku, se jmenuje Proužek. Vykračuje si vesele v pruhovaných kalhotách a proužkované čepičce. A ten druhý? To je zase Kroužek. Ten má kalhotky samé kolečko a čepičku má puntíkovanou, zrovna jako je střecha jeho domečku.

Kroužek s Proužkem jsou velcí kamarádi. Často si spolu házejí pruhovaným míčem, chodí spolu pozorovat puntíkaté pstruhy do potoka a starají se o zahrádku plnou barevných pruhovaných a puntíkatých kytiček.

Trpaslíčci a jejich domečky jsou maličké, člověk by si jich ani nevšiml, když jde kolem. Trpaslíčkům se v jejich chaloupkách žije většinou spokojně, jenom občas, když okolo jejich domku projdou nepořádníci, to jim pak je ouvej. Někdy na domeček přilétl papírek od bonbonu nebo sušenky, jindy zase kapesník. To se trpaslíci nadřeli, než tu hrůzu dostali pryč. Jednou zase někdo vylil zbytek něčeho divného z láhve rovnou na Kroužkovu chaloupku. A co se to stalo! Krásné puntíky na střeše chaloupky, na které byl Kroužek tak pyšný, se smyly. Kroužek byl nešťastný. Jeho původně puntíkatá střecha, měla na sobě jen takové divné vybledlé skvrny. A co na to Proužek? Vždycky to byl kamarád. Ale co to? Najednou se začal posmívat.

„Hehe, to jsou ty tvoje krásné puntíky na střeše. Podívej se na moji chaloupku. Proužky jsou jako nové. A střecha pořád tak vesele svítí.“

Kroužek se mračil: „Jen se nevytahuj, kdyby tě potkalo takové neštěstí, tvoje chaloupka by taky nebyla tak hezká.“

„Jen se neboj, moje chaloupka je nejkrásnější na světě, protože proužky jsou lepší než puntíky. A basta. Trpaslíci přestali být kamarádi. Proč? Prostě proto.

A tak to šlo den za dnem. Když byl Proužek venku a Kroužek vyšel ze své chaloupky, Proužek se hned otočil zády a schoval se do domečku. Když se náhodou potkali, neřekli si AHOJ, každý se jen zamračil a honem koukal na druhou stranu.

Jednou takhle v zimě, když byla Proužkova chaloupka celá omrzlá, že pruhy ani nebyly vidět, a na červenou střechu Kroužkovy chaloupky napadaly sem tam velké sněhové vločky, vypadala zase Kroužkova střecha jako muchomůrka.

Trpaslíci zrovna vyšli před domeček, oba stáli s pusou otevřenou a koukali na tu nádheru. Potom se na sebe podívali a maličko se na sebe usmáli.

„No, vždyť ty puntíky jsou docela pěkné,“ řekl Proužek.
„Mně se zase docela líbí proužky,“ usmál se Kroužek.

Za chvíli si trpaslíci povídali u čajíčku jako staří kamarádi. Na to, že spolu vlastně nemluví, úplně zapomněli.

„Víš co? Vždyť ty tvoje puntíky na střeše byly moc hezké. Zkusíme je namalovat znova,“ navrhl Proužek. A dali se do práce. Namíchali barvy, namočili do nich štětce a za chvíli vypadala Kroužkova chaloupka zase jako muchomůrka. To ale ještě nebylo všechno.

„Vždyť my to můžeme dát docela klidně dohromady. Ta moje chaloupka by možná byla ještě hezčí, kdyby nebyla jenom pruhovaná. Zkusím kolem oken namalovat puntíky,“ navrhoval Proužek.

„Ta moje chaloupka má puntíkovanou střechu, ale kdybych kolem oken a dveří namaloval proužky, bylo by to ještě hezčí,“ radoval se Kroužek. Zase přišly na řadu barvy a štětce a za chvíli byly obě chaloupky ještě krásnější a pestřejší než dřív.Trpaslíci zapomněli na to, že se někdy hádali. Proužek daroval svému kamarádovi krásný pruhovaný obrázek a ten si ho pověsil v kuchyni na stěnu a radoval se, že je ta kuchyň teď mnohem hezčí.

Na oplátku namaloval puntíkovaný obrázek a věnoval ho Proužkovi. Ten si ho pověsil nad postýlku a byl rád, že je na světě zase hezky, když má zase svého starého kamaráda.

• Co se přihodilo Kroužkovi?
• Kdo je to nepořádník?
• Jak se měl zachovat Proužek?

Autorka: Kateřina Važanová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Kdysi dávno leželo ve vysokých horách mezi dvěma mohutnými vrcholy jezero. Tmavá jezerní hladina se každé ráno zaleskla od vycházejícího slunce, když si první paprsky pohrávaly na vlnkách a mámily probouzející se přírodu svojí krásou. Plující bílé květy otevíraly své nebeské oči a hleděly do nové záře. Něžné mlžné opary nadzvedávaly svoje krajkové spodničky a zahalovaly novorozený den svým baldachýnem.

Na jednom z vrcholů se tenkrát probudila překrásná horská víla a vydala se k jezeru, aby se vykoupala. Drahokamy rosy jí smáčely bosé nožky, když kráčela po pěšině, a její dlouhé zlaté vlasy plály v jitřní záři. U jezera si svlékla své průsvitné vílí šaty a ponořila se do křišťálové vody, která jí jako hedvábí klouzala mezi sněhobílými prsty.

Každý den ji z protějšího břehu sledoval a obdivoval hezký elf, kterého její krása očarovala a jehož zamilované srdce nenacházelo klid. Spánek mu nezavíral jeho zasněné oči. Jen měsíc a hvězdy mu poskytovaly útěchu za dlouhých nocí. Láska mu zatemnila mozek a on se rozhodl, že vílu unese.

Jednoho rána čekal elf schovaný v křoví na svou vyvolenou. Jezerní hladina se rozčeřila, lekníny se rozestoupily a zázračná víla stála před ním. V jejích očích se odrážela modrá jezerní hladina, její zuby se bělaly mezi rudými rty jako bílé lekníny, její vlasy se třpytily jako sluneční paprsky na hladině a její pohled byl pokojný jako jezero samo. Přemožen tou krásou vyskočil elf z houští a dívku objal.

Najednou se ze všech stran přihnaly černé mraky. Rozzuřené vichry se proháněly údolím, běsnící démon hlasitě bouřil mezi vrchy a jezero pokryla černá hrůza. Ohnivé blesky křižovaly temné nebe, hory skučely a země se chvěla pod zdivočelou oblohou. Mohutné skály se valily do údolí a pohřbily jezero i s vílou a elfem.

Autorka: Alena Vorlíčková, Ilustrace: Saška Polarczyk (www.fler.cz/Zpievanka)
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Víte, proč se říká, že prasátko nosí štěstí? To začalo tak: Ve výloze hračkářského krámku sedělo smutné a osamělé plyšové prasátko. Růžová ouška i čumáček zvědavě otáčelo za dětmi, které lepily nosíky na sklo a obdivovaly panenky v nádherných šatičkách, vláčky a bagry a taky kočárky a koloběžky. Zajímaly je i stavebnice a nádobíčko, jen prasátka z plyše si nikdo moc nevšímal. Ale nebylo divu, že děti moc nezajímalo, bylo umouněné až hrůza.

Ono je to děti tak: uprostřed noci, když se celá ulice ponoří do tmy a zhasnou všechna okna v okolí, probudí se hračky z celodenního spánku a ve výloze je najedou živo jako v úle. Hračky si spolu povídají, panenky pijí čaj z kytičkovaných hrníčků a starají se o plačící miminka v kočárcích. Bagry a autíčka převážejí kostky z jednoho konce výlohy na druhý a plyšová zvířátka si čistí své kožíšky jako ta skutečná. Jen prasátko si kožíšek nečistí, naopak. Válí se v prachu v rozích výlohy, jako to dělají skutečná prasátka ve svých chlívcích. Prasátka už jsou zkrátka taková.

Jenže se špindírou si nikdo nechce hrát. Ani hračky ve výloze, ani děti Jednou se u výlohy zastavila dívenka se svou maminkou. Prohlížela si panenky. Jednu z nich dostane k narozeninám a tak vybírala, která to bude. Přejížděla pohledem z jedné na druhou, když tu zavadila očima o prasátko. Jeho kožíšek byl, pravda, ušmudlaný, ale vypadalo tak nešťastně a opuštěně v té záplavě nádherných hraček, až se jí sevřelo srdíčko.

„Maminko, já nechci žádnou panenku, já bych ráda tohle prasátko!“ Maminka nevěřila tomu, co slyší. Už několik dní nemluví její dceruška o ničem jiném, než o nové panence a teď jí chce vyměnit za špinavé prasátko! Ale holčička trvala na svém: „Podívej se na ta jeho smutná očička, maminko, nemá tu žádné kamarády a přitom je tak roztomilé. Dám ho do pořádku, pěkně ho vyperu a uvidíš, jak bude krásné. Bude mít své místečko na mé postýlce, a tam zůstane pěkně čisťounké, všechny mé hračky s ním budou rády kamarádit. Uvidíš, že se z něj brzy stane veselé prasátko.“

A tak ho maminka koupila, doma ho spolu vypraly, usušily a ještě mu kolem krku uvázaly červenou mašličku. Prasátko bylo nejen krásné, ale i vonělo. Tak krásně vonělo! A když holčička večer usnula a její hračky se probudily, mělo kolem sebe najednou tolik přátel, všichni si s ním povídali, vyptávali se, co je v hračkářství nového a chválili jeho vůni i mašli. Z prasátka špindíry se tak zásluhou té soucitné holčičky stalo šťastné prasátko.

A protože toho štěstí na něj bylo najednou trochu moc, začalo ho po troškách rozdávat svým kamarádům a posílalo ho i mezi lidi. Od té doby si lidé dávají prasátka pro štěstí, aby se dostalo na každého.

Autorka: Helena Kopečná
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti

Staré pověsti Chebska vyprávějí o bohatém městě na hoře Dyleni, které bylo pro svojí pýchu prokleto a propadlo se do podzemí i se svými poklady. Nyní je hlídají skřítkové.

Kdysi se na Dyleni horničino, války však tuto činnost zastavily a horníky rozehnaly do všech světových stran. Po nich začali obývat opuštěné štoly gnomové – skřítci, kteří strážili poklady. Skřítkové žili v podzemní, ale později začali vycházet ven a navštěvovat lidská obydlí. Lidé byli rádi, když pomohli dětem v nebezpečí, ale později začali před nimi hlídat svoje obydlí a pokrmy.Bylo zvykem, že hospodyně přikrývala knedlíky v hrnci, aby je skřítkové neochutnávali, skřítkové měli totiž kapuci, která je činila neviditelnými a někteří byli zlomyslní – kradli jídlo. Gnomů bylo nesmírné množství a podle pověstí měli také svého krále, který byl někdy zobrazován jako drobný skřítek, jindy jako Duch Dyleně.

Na Kynžvartsku býval Cínový skřítek, který pomohl jednomu mládenci k objevení pokladu. K těmto přátelským skřítkům patřil i skřítek Tilly , který zachránil život dcerce jednoho hospodáře ze Staré Vody. Stalo se to takto: Před mnoha lety, kdy ještě nestála budova naší školy, tady stával malý domek. Rodina, která ho obývala, měla mnoho dětí. Matka zůstávala s dětmi doma, otec odcházel pracovat na pole a brával s sebou své dvě nejstarší dcery. Zatímco otec pracoval, děvčata po lese sbírala jahody. Když přicházel čas odebrat se domů, zjistila starší z dcer, že sestra se v lese ztratila. Společně s otcem hledali sestru – marně. Přivolali tedy pomoc z vesnice a již za úplné za tmy s pochodněmi prohledávali les. Teprve když v zoufalství vycházeli z lesa, našli děvčátko v bezpečí a klidu sedět na kraji lesa.

Vyprávěla o hodném skřítkovi, který jí ukázal cestu a zachránil ji před hlubokou strží. Rodina pak z vděčnosti dávala tomuto skřítkovi za okno domku část oběda.

Uběhlo mnoho a mnoho let, domek již dávno na svém místě nestojí,na jeho místě stojí naše škola, ale jak známo podle starých pověstí se skřítkové vracejí na místo, které si oblíbili. A proto i dnes v době, která pověstím moc nepřeje, naší školu navštěvuje skřítek Tilly. Tento skřítek je naším dobrým duchem, ochraňuje školu před neštěstím a zlým slovem.

V jedné daleké zemi, hluboko v lese, žil v jeskyni veliký obr. Bylo tu celkem živo, všude plno zvěře, každou chvíli sem zavítali lidé. Tak to šlo nějaký čas, až někdo z lidí velkého obra zahlédl. Pověst o něm se rychle rozkřikla, lidé se začali bát a lesu se každý obloukem vyhnul. Dokonce i zvířata jakoby se před ním schovávala.

Najednou všechno utichlo a obrovi začalo být moc smutno. Nakonec z toho onemocněl a ležel ve své jeskyni zcela sám a opuštěný. Jednou, když tvrdě usnul, zdál se mu sen, že v nedaleké zemi žijí také obři a mají dceru, kterou by si mohl vzít za ženu. Obr se pomalu uzdravoval a pořád myslel na ten svůj sen, až se rozhodl že se do té země podívá.

Vydal se na cestu, ale i přesto, že dělá obr velké kroky, trvala mu cesta celý týden. Najednou poznával to místo, o kterém se mu zdálo. Bylo to menší město, a lidé chodili sem a tam. Zůstal překvapeně stát a nevěděl co má dělat, aby je nevyděsil. Ale jaké bylo jeho překvapení, když mu sami začali mávat na pozdrav a vlídně se na něho usmívali. Dodal si odvahy a zeptal se „Jestli tu někde bydlí rodina obrů?“

Ochotně mu ukázali cestu, která vedla do blízkého lesa. Po chvilce uviděl prostornou jeskyni, ve které bydleli obři a vypadali úplně stejně, jako v jeho snu. Velice mile ho přivítali a za chvíli si ho oblíbili, nejvíce však jejich dcera. Za krátký čas se konala svatba. A pozvali všechny lidi z města, kteří se jich nebáli, protože věděli, že i když jsou jiní, tak jsou milí a hodní. A tak tam obří rodinka žila šťastně a dlouho a jestli neumřeli tak tam žijí dodnes.

Autorka: Jarmila Štýchová
Pohádka je zařazená do soutěže: Napište pohádku pro děti